První krok do neznáma

Dívka se dívala jak se bílé květy snášejí na černou rakev. Seděla v černém kabátku na hřbitovní zídce daleko od ostatních. Úzký kabát jí nepohodlně svíral břicho a na dokonalém účesu jí seděl černý klobouček. Jak dlouho jí ho chůva připevňovla do rezavých vlasů tak, aby neponíčila účes a aby jí to nikde netáhlo? Rozhodně dlouho.

Bylo blátivo a mezi kopečkami tájícího sněhu výrůstaly jarní kvítky. Vítr ledově vál a ostrý vítr se snažil zadusit přicházející jaro. Všichni přítomní měli zčervenalé tváře a nedočkavě se koukali na horký čaj, který byl připravený na stole s občerstvením. Po obřadu se přemístí do domu dívčiny rodiny kde bude čekat slavnostní oběd.

Dívka seskočila se zídky a rychlími kroky se vydala k chůvě. Stará žena podůpávala ve sněhu a očividně myslela na něco úplně jiného, něž je pohřeb. "Mohla by jste potom říci mamince, že jsem odešla do kočáru?" Chůva se trhnutím probrala a zabodla svůj ledový pohled dívce do jejích smutných, světle zelených očí.

"Jak si to představuješ? Co mám říct lidem, když se budou ptát? A co si pak budou myslet? Já vím co si budou myslet. Budou si myslet že jsem tě špatně vychovala ty nevděčnice." Výraz v zelených očích se nezměnil. Byly na podobnné tlumené syčení zvyklé.

"Řeknete jim pravdu. Vyše chovankyně nebyla schopná vydržet tíhu smrti blízkého příbuzného."

"Nedělej si ze mě legraci. Kdyby se dozvěděli že jsi měla s tou černou ovcí rodiny nějaký vztah, bylo by to ještě horší." Tentokrát se zelné oči mírně zúžily, ale hlas zůstával klidný.

"Tak řekněte že jsem nebyla schopná se tak v útlém věku snášet skutečnost, že lidé umírají."

"Na to že jsi v tak útlém věku, máš řeči, jako kdby jsi byla po studiích. Já si sama dokážu něco vymyslet."

"Jistě, ale budete lhát, kdyby jste řekla to co říkám já, lhát nebudete. Jste-li tak milostiva, mohu vás poprostit o vyjevení vaší výmluvy pro  můj náhlý odchod?" Chůva se na dívku posměšně povdíala.

"Jistě, řeknu že jte se šla o samotě pomodlit o duši toho bezbožného člověka má paní." Žena si dobře uvědomovala, že kdyby někdo slyšel jejich předešlou výměnu  názorů, ve kterém své chovankyni naprosto bez rozpaků tyká, mohla by se ihned rozloučit s dobře placenou prácí. Poslední větou se to snažila ještě zachránit, ale spíš se tím ponížila. Dívka se mírně uklonila a bez rozloučení odešla.

Chůvě stekla po tváři slza. I ona měla dceru a byla nesnesitelne podobná Isabele a chůva se stěží snažila svou lásku a smutek nad ztrátou své dcery zakrýt nenávistí. Isabela byla velice chytrá a o zemřelé dceři věděla. Žena měla za to že už dávno odhalila důvod její nenávisti a místo soucitu přistoupila na to divadélko. Dívka byla vnímavá a neměla zapotřebí se tím vychloubat. Tím že přistoupila na hru zlé chůvy udělala pro zdrcenou ženu to nejlepší. Místo soucitu, kterého dostala už tolik jí dávala prostor zapomenout a začít žít nový život. Bylo mezi nimi zvláštní pouto a to pouto občas zatahalo za srdce a otvíralo staré rány, ale mnohem častěji je léčilo a obohacovalo občas trochu chudý život.

 

Isabela vyskočila do kočáru a zbouchla za sebou dvířka. Byla ze ztráty strýčka Henryho špatná. Byl to muž, kterého nikdo nikdy nepochopil, až na ní. Když přijel domů z cest aby poznal svou šestiletou neteř byl jako u vytržení. Její rodiče nechtěli aby se s ním stýkala, ale ona ho měla ráda. Když byla trochu starší, brával jí do lesa a vyprávěl jí příběhy z cest. jednou jí i prozradil, že v ní poznává sám sebe a proto si jí tolik oblíbil. Celý život hledl zpřízněnou duši a našel jí až když se jednoho dne vrátil domů. Vždy, když vyjížděl na cesty, nechával jí v pokoji jeho knihy a než se vrátil, mohla si jeho příběhy číst. Podporoval jí ve psaní příběhů, ale nesnášel když ho kopírovala. Říkal jí.: Nepiš to co zažil někdo jiný, piš to co jsi zažila ty. Tehdy mu odpověděla že nic nezažila. Smál se jí za to. Řekl, nezná žádného dospělého člověka, který toho zažil víc než dítě a potom jí také řekl, že až ona dospějě, bude první takový dospělý.

Dívka se trochu zavrtěla, protože jí začínala být zima. Už si přála být ve vyhřátém domě, nebo v knihovně, nebo ještě lépe v strýčkově pracovně. Včera tam našla nedopsanou knihu. Byl to strýčkův životopis a vháněl jí do očí slzy. Jeho příběhy nikdy nebyly o něm, až na tenhle. Chybí už jen kousek a Isabela se ten kousek rozhodla dopsat, pokud to bude v jejích silách. On celý život hledal někoho, kdo pochopí jeho příběhy a jejich významy. Vždy, když už si myslel že narazil na toho pravého člověka a přečetl mu kousek příběhu, tak mu ten člověk přinejlepším řekl, že to byla moc krásná pohádka.

Dívka si rozpomněla na předchozí rozhovor s chůvou. Jistě, zná její neštěstí, ale ta poznámka o strýčkově bezbožnosti jí naštvala. Dobře věděla že on miloval Boha nejvíce z lidí které zatím dívka poznala. Jistě je teď v nebi. Trchu se pousmála při tom pomyšlení

Dívka chtěla jít v jeho šlápějích. Chtěla se stát poutníkem a najít pochopení a pochopení dát. Ano, to byla strýčkova hlavní chyba. Neuměl dát pochopení. Něco žádal a nedával nic. Vevnitř to nebyl špatný člověk, ale neuměl odhalovat trápení, která nebyla na první pohled jasná. A když neznáš trápení, nemůžeš dát ani pochopení a první krok pro to, umět porozumět je vědět fakt, že každý má velké trápen a nikdo na tom není hůr nebo líp. Ten kdo se topí v sebelítosti je jen slepý a myslet si, že ostatní to mají v životě lehčí je jen první krok do záhuby. Je velice důležité jakým směrem nasměrujete svůj první krok a když jste ho už udělali, je velice důležité si dobře uvědomit do čeho jste šlápli a jestli není lepší z toho vycouvat. Jediná věc, ze které to nejde zpět je smrt a povinnosti a u zbytku je to zcela na vás, takže si užijte co nejlépe svou težkou cestou životem, která se často zdá bez pochopení.