Slova, která už nikdy neuslyšíš

Je toho tolik, co Ti chci ještě říci. Je toho tolik, s čím se chci podělit. Věnovala jsem Ti všechno. Svoji lásku, svůj život, své srdce. Ze všech krásných slov, zbyl jen prach. Vzpomínky, které pálí, v očích slzy. Místo srdce je prázdná černá díra. Místo plamínků života v očích, jen prázdný výraz a myšlenky, co bolí. Kdo mi pomůže? On odešel. Ponížil, ublížil a své sbohem sdělil. Nikdy jsem nebyla připravená žíti bez Tebe. Byl jsi mé osobní sluníčko, které hřálo. Vzpomínám na ty krásné dolíčky, když jsi se usmál. Oči se smáli též. Vzpomínám na rty, které umí tak dokonale líbat, vzpomínám na paže, co dokážou obejmout, utišit, chránit! Vzpomínky stále přicházejí, slzy stékají. Budoucnost? Zmizela, v prach se obrátila. Už Ti nestihnu říci, jakou jsem plánovala naši ložnici. Měla jsem vymyšlených pár jmen pro naše zajistě krásné dítka. Dokonce jsem vymyslela i jméno pro naše domácí mazlíčky. Všechno shořelo na popel. Už to není budoucnost, jsou to jen sny. Které nikdy nebudou žít. Naše společné sny vytratili se v dál. Odvál je čas. A místo nich? Jen tma. Bolest. Slzy.                                                  Nemohla jsem se ani připravit na to, že odejdeš. Proč jen si mi tolik ublížil? Chtěla jsem s Tebou být, život žít,a poté zemřít. Sama půjdu tou složitou cestou, a i v hrobě budu sama, nikdo se mnou. Proč? Protože jsi byl můj svět! Celý můj život Ti patřil. Milovala jsem Tě, miluji Tě a milovat Tě budu! Nenechám se již ponižovat. Vzpomínám na Tebe v dobrém a taky budu. Vím, že mě nečeká nic pěkného. Vím, že je špatné žít ze vzpomínek, ale je to lepší než umřít. Vím, že tato slova nikdy neuslyšíš, nikdy si to nepřečteš, ale i tak Dum Spiero, Spero.