S láskou odchází i život

Prší...
Připadá mi, jako by i obloha plakala. Kapky narážejí do oken. Pohřební píseň zní.
Ticho...
Jen ta nesnesitelně smutná píseň kapek. Ale ano skončí. A už brzo.
Tma...
Ale ne. Není tma. Teda ne úplná. Na stolku se něco leskne. Přeci jen tu nejsem sám. Mám tu i svého přítele. Jediný, kdo mi zůstal, jediný, kdo mi pomůže.
Vzpomínky...
Slyším její smích. Ten její krásný šťastný smích. A co teprve ty oči, zelenější oči jsem nikdy neviděl. Krásně tančila a nejradši právě v dešti. Ale co je tohle, ten divný zvuk. Brzdy auta. Néééééé. Slyším vlastní hlas, ale jako by z dálky. Nechoď dál. Ne, zastav se, nechoď na tu silnici, stůj!!
Slzy...
Proč mě neslyšela? Proč nezastavila? A co to auto? Ale už to brzy skončí. Mám tu přeci svého kovového přítele. Sáhnu po něm na noční stolek. Jak je ostrý.
Krev...
Zase se s ní setkám. Zase uvidím její oči, opět uslyším její smích. Jsem šťastný, moc šťastný. Už jí slyším. Natahuji k ní ruku. Už jen pár centimetrů. Kousíček. Ještě chviličku...
Kapky deště utichly...
Dvě holubice letí vstříc jasnému nebi...