Faraonovy oči

To slunce tak pálí. Dopadající paprsky tvoří na mé kůži rozpálené ostrůvky, jen ta láva chybí. Dýchám prach. Prachové částečky se mi nosními dírkami dostávají do celého těla, a tělo ztěžklo. Mohlo by zapršet, je to potřeba. Viděl jsem déšť jen jednou v životě a je to něco nepředstavitelného. Jak voda padá z mraků i k nám obyčejným lidem.. Kapky nepadají jen do urozených kašen, ale i do studen prostého lidu, nám…

„No tak zavolejte mi doktora, rozumíte mi? Chci doktora!“ Faraonovy oči byly nateklé a nabraly větší objem než oči samotného Reharachte, boha slunce. Byl opřený o stěnu ve své modlitebně a hlavu schovával do obrovských dlaní.
„Slyší mě někdo? Okamžitě mi zavolejte doktora nebo vás nechám všechny popravit, do jednoho!“ Faraonovi došla trpělivost. Oči opravdu bolely, ale nebyla to nějak extrémně vysoká bolest. Jen na to nebyl zvyklý a přepadaly ho obavy, co všechno se může stát. Vladař bez zraku není vůbec dobrý vladař…

„Už jsem tu, byl jsem zrovna u Nerfeit, rodí….“ Ani jsem to nestihl doříct.
„Ticho! Okamžitě mi pomoz!“ Rozkřikl se na mě, a já poprvé uviděl jeho oči. Byly lehce podlité krví, a bělmo bylo protkáno prasklými žilkami. Byly tak zvláštně velké. Napadla mě vejce zejozoba - afrického brodivého ptáka. Viděl jsem ho jen jednou, když pršelo…
„U boha Osirise, je to opravdu zvláštní…“

„Nikdo se tě na nic neptal, ty ubožáku. Okamžitě s tím něco udělej.
Žehnej mi Eset, potřebuji sílu Eset!“ Proč zvolával bohyni Eset? Hórovu matku. Možná to zranění bude nějak souviset i s pomátnutím mozku. To mu ovšem nemohu říct. Na místě by mně kopím proťal týl…

„Počkejte, mám tu lék. Vyrobil jsem teprve nedávno, ale zatím zabral na všechna zranění. Mohu to zkusit?“ Nebyl jsem si tím účinkem úplně tak jistý. Jinou možnost jsem ale neměl. Pokud nic neudělám, bude to možná ještě horší, než když to zkusím a nevyjde to…

„Musíš! Okamžitě mi to vyléč! Rozumíš mi? Žehnej mi Eset, potřebuji sílu Eset!“ Ano musím, ať to dopadne jakkoli. Tenhle lék jsem dělal před třemi západy Slunce. Slil jsem dohromady ničitelku zlata (opravdu rozehřála zlato) a božskou krev. V první chvíli jsem se trochu bál, bublalo to a stříkalo okolo. Naštěstí na mě nedopadla jediná kapka. Ale v jednom jsem lhal. Ještě jsem ho na nikom nezkoušel…

Nalil jsem mu to do očí rychle. Stíny od zapálených pochodní házely po stěnách strašidelné obrazce. V duchu jsem si počítal čísla, uklidňuje mě to.
KŘIK!
Na obličej vystříkla sprška krve. Já jen stál a nezmohl jsem se na slovo. Faraonovy oči zčernaly a z nateklých důlků vycházel slabý kouř. Svíjel se v obrovských křečích a rukama marně tápal ve vzduchu. Snad se chtěl něčeho chytit, však kolem dokola nic nebylo. Jen stěny a těžký vzduch.
„O Eset, proč?“ Už zase křičel její jméno. Nechápal jsem. Bál jsem se cokoliv říct, jen jsem čekal, co bude dál. Jsem zbabělec.
„Nevidím! Mám před očima černo! Ty, tys mě oslepil! Udělals to schválně, zemřeš!“ Křičel na mě a vypadal jako rozzuřený býk. (Slepý býk.) Jeho slova mě nepřekvapila. Tušil jsem, že to tak dopadne, to je holt úděl lékařů. Každý pacient může být váš poslední…
„No tak, chyťte ho! Však dávejte si pozor, je nebezpečný! Tak zavřete ho! O Eset, proč?“
Neutíkal jsem ani se nebránil. Nemělo to smysl. Faraonovi strážci jsou na každém rohu. Nedostal bych se daleko. Navíc se mi špatně zhojila noha po pádu z kamenného výstupku. Pajdám již několik let. Je to jen o zvyku.
Strážci přiběhli takřka okamžitě. Každý držel v ruce čerstvě nabroušené kopí a v druhé svírali pochodně. Křičeli něco o bohu smrti, já je nevnímal. Pozoroval jsem trpícího faraona. Ten pohled mi dělal dobře. Jsem zvrácený…
Spoutali mě pevně. Cítil jsem, jak mi křupaly kosti v celém těle, a tak to má být. Svojí práci dělali moc dobře…
.
.
.
.
.
.
To slunce opravdu pálí. Provazy se mi zařezávají do kůže.
„No tak, vlez si tam!“
„Nemohu rychle, mám bolavou nohu!“
Do díry jsem si vlezl sám. Nepotřebuji k tomu žádné strážce. Je tu chladno. Konečně místo, kde nevládne slunce. Bude se mi tu líbit. Počkat, je tu i samotný faraón. Jak to? Neměl být zvolen nový? To nechají vládnout slepého faraóna? Dívá se na mě svýma obrovskýma očima a směje se.
„V té díře ti to moc sluší. Jen by ses mohl tvářit trochu veseleji!“
On viděl…
Na mé tělo začala dopadávat vrstva hlíny, která byla stále těžší a těžší…
Ze shora jsem tlumeným tónem slyšel křik.
„Dokázali jsme to, Eset, žehnám ti, má Eset!“
Již nemohu dýchat a pod tíhou hlíny se mohu hýbat jen minimálně. Je čas. Z kapsy vytahuji lahvičku a polykám, co nejrychleji mohu. Faraonovi nepomohl, třeba pomůže mně…
Jedna, dva, tři, čtyři, pět, še….