Klubko vzpomínek

     Žbluňk. Škeble a opuštěné schránky mořských živočichů nešikovně navlečené na tenkém provázku, se osvobodily z vězení její kapsy a zmizely v hloubce mořské, sluncem do oranžova rozzářené vody, kterou tak zaujatě sledovala. Ruka jí bezděčně vystřelila do prázdna, jak se pokusila na poslední chvíli zachytit prchající klubko vzpomínek. Pozdě. Nad jejím pokladem se zavřela hladina roztaveného zlata a navždy jej uvěznila v království mořském, zamčeném na sto západů.

     V úleku se pleskla rukou do tváře, jakoby se chtěla potrestat za svou vlastní nešikovnost. Ruka však jen měkce dopadla na její opálenou tvář, která byla k jejímu věku příliš dětská. Jakékoliv ženské rysy ta osmnáctiletá v obličeji postrádala, proto si navykla každé ráno uměle zvýraznit své oči, které jí pár let do jejího skutečného věku přidávaly. Z těch očí lemovaných řasami vytekla slza. Slza do slanosti rovna celému oceánu mořské vody se jí svezla po tváři a svou cestičku vyznačila černou barvou, roztékajících se očních linek.

     "Podívejte se na ní!" Vepsala jí hrubě do tváře: "Pláče pro vlastní chybu!"

     Utřela ji do dlaně, aby snad nemohla přivolat další své podobně užitečné přítelkyně. Plakala pro nic, řekli by jiní. Ona ale právě ztratila kus svého mládí. Mušličky na provázku, byly talismanem pro štěstí. Ke každé z nich se vázala dlouhá, předlouhá historie plná úsměvů.

     Postavila se a shlédla na hladinu. Mohla by pro svůj poklad skočit a vylovit ho. Pokrčila kolena a natáhla ruce přesně tak, jak to dělají cvičení sportovci v televizi. Pak se ale znova narovnala a uhladila si květované šaty. Do vody skočit nemohla. Neuměla plavat. A vlnky, jež se nevinně řasily na hladině, byly zrádnější, než se zdály. Vlci navlečeni v rouchu beránka. Otočila se zády k zapadajícímu slunci. Věděla, že jednou si pro svůj poklad skočí. I kdyby ji to mělo stát to nejdražší, co měla. Život. Jednou ho za vzpomínky vymění. Jednou. Ale dnes ne.