Možná se zblázním, miláčku...

Vítr mi čechral vlasy. Utíkala jsem a snažila se nemyslet na to, co jsem se právě dozvěděla.  Ale myšlenky se nehodlaly vzdát, dorážely na mě s novou silou a dávaly mi jasně znát, jak křehká je důvěra. Můj otec... Lhal mi člověk, kterého jsem jako dítě považovala za vzor. Bolelo to, ačkoliv mě Nate přesvědčoval, že to jistě dělal proto, aby mě chránil.  Mně spíš připadalo, že to dělal proto, aby chránil sám sebe - před mou nenávistí. Nate mi nesměl říct nic určitého. Jenže i to pouhé naznačování bylo hrůzné - táta pracoval pro dobro, ale umírali při tom lidé.

Cítila jsem vztek. Všechno kolem mě se zbarvilo do ruda, jak mi v žilách divoce pulsovala krev. Nevydržela jsem to a praštila rukou do stromu. Bolest mi trochu pomohla racionálně uvažovat. Sedla jsem si do mechu. Všechno kolem vonělo jehličím. Zavřela jsem oči, proto mě vyděsilo, když mi čísi ruka dopadla na rameno. Byl to Matt.
,,Ahoj Alex," pozdravil  zvesela. Kolem očí mu naskočily vrásky, ale jakmile uviděl můj výraz, radost mu z tváře zmizela.
,,Blbej den?" zeptal se. Mlčky jsem přikývla. Myslela jsem, že mě nechá osamotě, ale on si sednul vedle mě. Neměla jsem to srdce mu říct přímo, že bych radši byla sama. Doufala jsem, že ho moje nálada dostatečně otráví a odejde.
,,Problémy se strýčkem?"
,,Ne tak docela."
,,S rodiči?"
,,Nemám rodiče." To, že jsem lhala a pohřbila tak i otce, mě samotnou překvapilo. Neřekla jsem to schválně - možná to bylo tím, že mi to tak podvědomě připadalo.
,,To je mi líto."
,,Nemusí," řekla jsem trochu víc podrážděně, než jsem měla v plánu. Šokovaně se na mě podíval. Jeho oči byly upřímné, nechtěl se mě nijak dotknout a já...jsem na něj vyjela.
,,Omlouvám se," zamumlala jsem k němu.
..To nic," usmál se jemně a pohladil mě po rameni. Ztuhla jsem. Než jsem se stačila odtáhnout, chytil mě za bradu a chystal se mě políbit. Přibližoval se a já se marně snažila ucuknout.
,,Nech toho, Matte."
Nic. Pořád se přibližoval. Zapřela jsem se rukou o jeho hrud´. Jako bych tlačila do skály.
,,Nech mě!" řekla jsem víc nahlas, s důrazem na každé slovo.
,,Máš ji nechat, neslyšel si?" ozvalo se. Matt se okamžitě stáhnul a rozhlížel se kolem sebe. Zezadu se vynořil Nate. Šel klidně, ruce založené - to neznačilo nic dobrého.
,,Nechtěl jsem vaší neteři nic udělat," vykrucoval se Matt. Nate se na mě podíval a v očích měl otázku. Řekneš mu to? Povíš mu pravdu?
,,Není to můj strýček," zamumlala jsem. I Mattovi oči mě probodávaly pohledem.
,,Není? Já myslel..."
,,Je to...víš, chodíme spolu."
,,Aha." Nic jiného. Jen to kratičké slovo. A pak se zvednul a kráčel pryč. Jen tak, nepozdravil, neomluvil se, nedivil se...A mně to bylo líto, to že v jeho očích ani v hlase nebyla jakákoliv reakce.

,,Jsi v pohodě?" zeptal se Nate.
,,Snad jo."
Objal mě.
,,Je nejvyšší čas odjet," zamumlal mi do vlasů.