Jedenáct

Komisař Gejza Škarpa byl prý člověk. No, božínku. Takových lidí je. Byl prý (dle kolegů) i člověk za pár jiných a to je už kór přihoršující okolnost, protože když spíte za dva, jíte za tři a sedíte na místě pro čtyři, nejsou z vás lidé okolo ani tak unešení, jako ze žmolku látky, který najdou v zadku ve sprše po dni v nových trenkách.
Komisař Gejza Škarpa si to tak nebral. Nejradši by si odplivnul do umyvadla a vykašlal hustý hlen mezi patrem a hrtanem, který se mu tam už pár mrzutých let po ránu dělal, když z ošoupaného stolu někde v provizorní kanceláři zapadlého krajského města, kam se nechtěl nikdy dostat, svléknul ze stolu cedulku s nápisem inspektor Ignác Vemhossebou a mrsknul jí do jindy zamčené spodní zásuvky, království stripbarů obnažených policejních stolů.
Hezky mezi cedulek pět dalších. Jeho osobní krematorium kamarádů. (Krásný hod, chtělo by to spoustu rumu.)

Místnost byla čirá, dobře jí tak, ale řekněte, co v takové místnosti. Ráno. Co tam, v haldách počmáraných papírů s úhlednými hlavičkami, s tiskopisy plnými systémů, čísel, iniciál a paraf, polodebilních popisů nesmírných ptákovin, které vedou jen k hypotézám tak řídce a mlhavě oblepeným kolem bolavého mozku, kolik zhusta a natvrdo je mrtvý váš kolega, co nedýchá, má v hlavě staženou krev a vyvrácené bulvy. Perfektně čirá místnost. A papíry a papíry. A papíry, člověče, pane komisaři. Papíry pro papíry. Samá hrozně důležitá práce.

Komisař Gejza Škarpa hodil skleněnku na stůl, zakutálela se do systému nepoužívaných popelníků, otevřel termosku s kávou a lihovou fixou udělal velkou růžovou tečku u odstavce Augustýn na jednom z tisků.
Do toho se sloupec páry zdvihající se z termosky naschvál plynule zlomil v průvanu z otevírajících se dveří.
„Co tu děláš?“

Inspektor Brůha, ve tváři vzhledu přejetého plyšového zvířátka překvapeně vytřeštil oči, ačkoli přitom zatnul zuby a stiskl rty. Vypadal trochu jako smutný zajíc, velmi zuřící nad tím, že vlci nerespektují jeho potřebu položit jim hlavu na ramena a obejmout je opravdu od srdce.
Následovala zvláště hlasitě tichá pomlka, než otevřel ústa.
„Myslel jsem, že se byste se mohl cítit… že bychom… abyste nebyl sám.“ Hleděl přitom do zplihlých vlasů koberce v rohu u květin a rukama brousil lemy kapes na kalhotách.
Zvláštní. Jak zvláštní. Škarpa si dávno uvědomoval všechnu tu zvláštnost obyčejných věcí. Můžete si vymyslet tisíc příběhů už jen na ten nejkýčovitější a nejobyčejnější moment v lidském životě, ale stejně se netrefíte do toho, do jakých odstínů se vybarví zítra vám. A jestli je nějaký Bůh – a komisař nebyl ateista, pak jistě s velmi vyvinutým a košatým smyslem pro humor. Ano, tahle myšlenka mu dávala smysl! Život každého z nás v tom správném úhlu pohledu (jen si nehrajte na důležité) je fraška plná zběsilostí, uhozených nápadů a situací k popukání.
Měli bychom se asi sami sobě víc smát. Vší té marnosti vizí a cílů, myšlenkám, činům a pocitům, které nás vždy nakonec ženou do třeskutě komických hereckých etud nebo, kterými vháníme do takových etud jiné. Pak snad, se šibalsky jiskřícíma očima nad celým tím naším bytím, budeme se konečně rovnat záměrům našeho Stvořitele a bude nám přáno a odpuštěno, neboť toť je to, co si Ten nahoře docela jistě přeje. Čert ať si s ním zatančí flamenco.

Gejza Škarpa se tiše bezvýrazně usmál a zvedl ze stolu čtvereček papíru.
„Číslo na policejního psychologa,“ řekl, „zajdi si tam co nejdřív.“
„Vy snad nejste… jděte do hajzlu… “ pronesl hlasem sklouzávajícím do chrapotu obličej zmačkaný jak bledé tříleté kiwi. Zaviklal se do průvanu, ale černými v mžiku letícími dveřmi se nepodařilo mladíkovi ani dost efektivně prásknout.

Člověk je kde kdo. „To“, ta bytost „člověk“, chodí a zabíjí jiné lidi. Podvádí. Lže. Krade. Hrubá násilná, jen hezky učesaná opice, když na to přijde. Jak nemá, co chce a potřebuje, tak to s ní pěkně bolí! Věky věků. A ten kluk by si měl najít jinou práci.

Komisař Gejza Škarpa znovu prohlédl svůj hůlkovým písmem poznamenaný seznam:

- jen očumoval kanceláře policie, ale měl sakra důvody a něco ví; na svobodě
pan Lysohlávka
- viděla ty kašpary u tiskáren, má divný jméno, bůhví, co s ní měl I.V. za pletky; nechráněná, špatně vyslechnutá
paní Braunová
- štěně bígla v podzemí tiskáren, místnost k tomu uzpůsobená; nic nehlídal, testovaná bílá látka je podle laboratoře mastek (Bůh ví, k čemu to slouží, ale v laboratoři se zapřísahali, že je nenapadá nic, k čemu by se dal zneužít, ksakru)... kdo a proč dá psovi takové jméno??
pes Augustýn (zde růžová tečka)
- sazeč, který nahlásil zmizení mistra směny i krvavé stopy v jeho dílně, ale dál se už neozval; nehlídaný, tělo mistra směny pana Kocka jsme stále neobjevili
pan Jeřábek
- žena I.V., měli spolu dost napjaté vztahy a každý to věděl, vedl k ní telefonní kontakt od pana Lysohlávky; měla by motivaci se na něčem přímo nebo nepřímo zaměřeném proti zájmům I.V. podílet, neboť jí byly známy zálety I.V. a snášela je zle; je velmi samostatná a schopná, mimo ochranu a špatně vyslechnuta
paní Milena V.
- trochu záhada ve vlastních řadách, že by? M. hledal v archivech na ministerstvu a našel u ní vymazanou osobní složku... ta holka je víc než se zdá... její minulost nesouhlasí, nemá žádný kontakt na rodinu, na přátele, nemá chlapa (nepočítaje I.V., ale s tím měla něco asi každá zelenooká ženština v kraji)... pracovala v armádě/v rozvědce/... ? ; je nasazená na naše oddělení z inspekce ministerstva?; zvláštní kočka, proťuknout osobním pohovorem... + ví toho zrovna nejvíc...
Nela Neratovická
- plus ten mudrc, co mi o něm říkal H., že se s ním teď Nela často schází, byl i u vraždy I.V.; na profesora příliš mladý… proklepnout
pan Matouš

Komisař si nyní udělal i druhou růžovou tečku, a to na posledním řádku.

Oni mu jí stejně nepůjčí. Nevěděl, kdo jsou to Oni, ale to, že se Neratovická už třetí den po události nedostavila do práce a zůstává nezvěstná má svoje opodstatnění. Vůbec nepochyboval o tom, že je živá a zdravá. Když ho volali do Roudného, byla živá až moc. Rozohněná jak ďábel, že toho chlapa nedostala. A sama by se neskrývala, ba ne.
Oni byli pravděpodobně její bývalí zaměstnavatelé, Oni ji mají, a Oni mu jí odmítnou vydat. Nebude mít ani popis toho grázla. Zachmuřil se. Prst mu sjel vzduchem nad stolem jako nízko letící rogalo na kuličku mezi popelníky. Protočil jí, aby viděl hluboko dovnitř.

Ledaže… Tohle JE jeho případ. A to, že ho Praha kdysi dávno odložila na vedlejší kolej do Budějovic, neznamená, že ho má právo odhrnovat věčně… Tak tedy, ledaže…

Ozvalo se zabušení na dveře, za které by se nestyděl ani Ilja Muromec v produktivním věku.

„Volno, Alois.“

Dveře udělaly škub a poskok a do místnosti vešel napřímený inspektor Peklo ve vzorově nažehlené uniformě, čepici pod levou paží.
„Inspektor nadporučík Alois Peklo, zde. Hlásím se zpět do aktivní služby, pane majore, vrchní komisaři.“ Napnul se v těle, až v něm zapraskalo a zasalutoval.

„Posaď se, Lojzo, jak je možné, že tě pustili? Doktor v pátek říkal, že máš ještě měsíc ležet.“ A já mu povídal, že budeš chtít vstávat z lopaty už za čtrnáct dnů, dodal si komisař pro sebe.

„Cítim se dobře.“

Inspektor Peklo při tom chrastil karabinami kožené služební tašky, kterou po dosednutí na své místo rozepínal. No, spíš to vypadalo, jakoby jí rozebíral na součástky, které bude později sestavovat na čas proti stopkám.
„Apropó, budete teď lidi potřebovat, po tom, co se stalo s Ignácem. A taky jsem dostal nápad, že bychom mohli nechat koupit nový zbraně. To by nám teď povolili, ne?“
„A neměl byste mi podle řádů tykat. Bárta taky říkal, že mu dneska tykáte a nebyl extra šťastnej.“ Zvedl oči na Gejzu.

Ano. Tohle byl Peklo. Nebyl samozřejmě normální, ale alespoň někdo, s kým se dalo hrát tu starou hru a neděsil se přitom pravidel.

Vrchní komisař se uvelebil v polštářích židle. Kuličku sevřel do hluboké dlaně.
„Tykání stmeluje kolektiv v krizových situacích, Peklo. A Bárta tě měl přivést. Zaběhni pro něj, mám pro vás práci. A počkej…“, zastavil inspektora krátkým kývnutím hlavy, přestože ten se šklebil, hleděl do Střelecké Revue, kterou vydoloval z tašky a rozhodně se k odchodu neměl. „Vyzvedni si na podatelně formulář na žádost o invalidní důchod a rentu, máš na ní nárok.“
Inspektor Peklo se málem udusil na vlastní slině. Chvíli pak popadal dech a další chvíli si mlčky prohlížel kamennou tvář svého šéfa.
„Já ještě nejsem tak starej.“ Řekl to potichu a dál zkoumal nehybné obrysy obra za stolem. „Jasně, v tom městě jsem to nezvlád... ale, fyzičku si udržuju, držim krok s dobou... pořád střílim nejlíp z chlapů... Já se za to město omlouvám. Byla to volovina.“
Škarpa studoval svůj seznam a nejevil známky pozornosti.
„Nechci rentu, pane komisaři,“ pípnnul Peklo.
Mohutný muž se ve svém křesle prohnul nazad, pustil kuličku od sebe po stole a vrhnul pohled na živý vzorník policejní uniformy efektně prezentovaný zvrásčeným policistou. „Leť pro toho Brůhu.“
Peklo se ve dveřích sice srazil s profesorem Matoušem, ale pokračoval by dál asi i přes jeho mrtvolu.

Mladý profesor nevypadal v kanceláři nesvůj, nerozhlížel se a rovnou se posadil na místo Nely Neratovické. Pozdravil, až když odsunoval židli. Gejza si ho prohlížel a v očích se mu jasnilo.

„Kde jí máte?“, nadhodil a položil si kuličku mezi klouby prstů.

Pan Matouš neudělal překvapený obličej, nepodivil se „koho“, hrubě otázku neodbyl, nezaškaredil se, ani se vítězoslavně neusmál. Položil si dlaně jejich hranou na dřevěnou desku široce otevřené k sobě a s lokty daleko od sebe si srovnal ramena. Zadíval se Gejzovi přímo do tváře.
„Je v bezpečí. Nejedná se jen o mně. Použil bych formuli ´v rámci ochrany státu a jeho zájmů´.“
Vrchní komisař Gejza sledoval jeho oči i výraz s mírným zájmem, který dělil se zájmem o to, aby mu neupadla malá skleněnka poskakující mezi klouby levačky.
„A dál? Potřebuju s ní sepsat do protokolu, co viděla. Brzdí to vyšetřování.“

„Ten případ přebíráme my. Je to pro vás moc nebezpečné a jsou tam mezinárodní zájmy. Jestli máte jinou práci, věnujte se té. Tohle napište na Útvar pro boj proti organizovanému zločinu, ale před číslo protokolu napište šestku, dají to nám.“
Kulička v rukou komisaře znehybněla.
„Jakým právem mi berete případ?“ řekl přesto konverzačním tónem.
Profesor se zaklonil a ze zadní kapsy riflí vytáhl pomačkaný papír.
„Bé í es,“ řekl. „Nejsem jejich agent, jen spolupracovník, ale tady mám pověřovací list, kterým s vámi můžu jednat a tady je rozkaz k předání případu nám, podepsaný náměstkem ministra.“ Vstal a položil Gejzovy papíry na stůl. Zůstal stát u komisaře.

Gejza papíry prolétl, delší čas věnoval jen podpisům a požádal si o kopie.
„Potřebuju výpověď Neratovické do závěrečné zprávy.“

„Pošlete to tedy BEZ závěrečné zprávy.“

„Pane Matouši, ten žluťák střílel na Neratovickou. Vemhossebou neměl být oběť. Vletěl do toho. Měli bychom to zdůraznit, než to předáme dál. Já výš nevydám žádné matoucí materiály.“

„Zajímavé, že v úmrtní zprávě o tom není zmínka. Myslel jsem, že jste jí psal vy. Jste tam podepsaný.“

„Kdybyste byl Ignácova žena, chtěl byste vědět, že zemřel, aby zachránil jednu ze svých milenek?“

Tohle profesora Lukáše Matouše kupodivu nějak rozhodilo. Komisař si nebyl jistý jak, ale to co se mihlo profesorovi na moment v tváři, byly jistojistě překvapení a nejistota. Proč? U téhle otázky to tedy neočekával.
„Nevěděl jsem, že slečna Neratovická a pan Vemhossebou spolu něco měli.“
Ach tak. Že by? V každém případě mu „slečna Neratovická“ šla přes pysky dost špatně. Člověk by tam hnedle slyšel „Nela“.
„Ani já ne, ovšem paní Milena si to rozhodně myslela.“

L. Matouš pokýval hlavou, s lehkým decentním úsměvem se protáhl a poskládal si ze stolu zpět do kapsy všechny materiály.

„Kopie vám tedy pošlu na ímejl. A ještě prosím o pozornost… Mám KONKRÉTNĚ VÁM vyřídit, že kdybyste se přeci jen chtěli dál jako oddělení nebo jednotlivci v tom případu angažovat, muselo by potom dojít k vašemu odvolání z funkce. Neříkám to rád, ale pověřili mě tím,“ pokrčil rameny. „Někde se s tím nesmiřují rádi. Tak to, ale je. Loučím se s vámi, pane vrchní komisaři. A upřímnou soustrast… Vím též, co to je, přijít o kolegu a kamaráda. Bohužel.“

Vrchní komisař Škarpa Gejza s výrazem mastného kamene povstal, aby přijal nabízenou ruku a rozloučil se. Když profesor Matouš opouštěl místnost, otevřel policista okno a vyhodil z něj lehkým obloučkem malou skleněnou kuličku. Chvíli pak stál v místnosti se zavřenýma očima.

*** *** ***

Bylo to zamračené ráno. Z houstnoucích mraků začala chrčet voda, dráždila vnitřky okapů, svrběla na římsách a štípala do okenic, přesně takových, jako za kterou proti sobě seděly tři zakaboněné postavy. Spojovaly je pohledy do stolů, oči jako pramínky lávy v sopce těsně před vyhasnutím a někde uvnitř pocit jednoho velkého a nespravedlivě uděleného nářezu od života, po kterém zbudou pořádně viditelné modřiny a jizvy.

„Začneme,“ řekla nejmohutnější z postav, sedící v čele a zbylé dvě na ní vrhly nemilé pohledy.
„Mám pro vás důležitou informaci. Týká se našeho případu...“
Všechny pohledy v zasedačce znovu trochu nezúčastněně sledovaly desky svých stolů.

„Dostali jsme od vedení poslední šanci,“ řekl vrchní komisař inspektorům Oddělení násilné kriminality. „Musíme ten případ dořešit rychle.“
Prohlédl si policisty hledící stále do svých dřevěných oltářů. Usmál se. V jedné z dolních polic zachrastila jeho ruka a na stůl dopadla hrst skleněnek. „Tak, hoši… Můžu s vámi oběma počítat? Potřebuju schopný tým, a vy máte jeden vědomosti a umění jednat a druhý zkušenosti a umění včas mačkat spoušť. Udělám z vás tým. Budete pracovat pořád spolu, jasné? Musíme to udělat už jen pro Ignáce.“
Hlavy obou jeho podřízených už byly vysoko na ramenou a hleděly přímo na něj. Oči jim svítily do tmy.

„Takže,“ ušklíbl se Gejza Škarpa, „za prvé, potřebuju do hodiny vědět, kdo si v jižních Čechách pořídil na inzerát nebo z útulku štěně bígla. V měsíci srpnu.“