Requiem pro Chelsea

Sedím pod stromem na naší zahrádce a přemýšlím. Dělám to často, teď v létě každý skoro každý den. Nemám nic jiného, co bych dělala. Nemám moc kamarádů a těch pár, co mi po loňské „události“ zbylo, mě jen lituje. Stejně s nimi nikam nemůžu. Už dávno nejsem jako oni. Nemůžou to chápat, nezažili to. A já nepatřím mezi lidi, kteří by jim to srdceryvně vysvětlovali. Tenkrát to mohl být dokonalý den, nebýt jednoho nešťastného nápadu.

………………………………………………………………………………………………………………………………………..

Konečně TA sobota! Nemohla jsem se dočkat. Už tři dny jsem místo spánku jen ležela na posteli, hleděla do tmy a představovala si, jak to bude probíhat. Jasně, nebylo to poprvé, co jsme byly s Chelsea na endurančních závodech, jenže tentokrát to bylo jiné.  Dokud to byly jen závody v okolí, tolik jsem to neprožívala, ale mistrovství republiky, to už je sakra něco! Pokud by se nám podařilo dojet alespoň do třetího místa, mohli bychom se kvalifikovat na mistrovství Evropy v Itálii.

Když jsem v půl sedmé přišla do stáje, bylo tam už rušno. To mě nepřekvapilo, na závodech je to běžné. Pozdravila jsem se s pár dívkami, které jsem znala z menších závodů a hned nato jsem otevírala dveře boxu, ve kterém teď na tři dny bydlela moje Chelsea. Byla krásná jako vždy, malá, dokonale bílá arabská klisna. I když o té dokonalé bílé by se dalo spekulovat, večer ve výběhu řádila a teď byla do půli těla od bláta.

Rychle jsem se hrnula k ní, abychom se přivítaly. Byla příliš hrdá na to, aby za mnou přišla sama, ostatně pro araby je hrdost typická, ale i přesto jsem věděla, že jí na mně záleží. Dávala mi to najevo každý den od mých čtrnácti let, kdy jsem jí dostala. Ona je jedna z věcí, za kterou nikdy nepřestanu být rodičům vděčná. Samozřejmě, že mi nikdy neřekli, kolik stála a také mi nikdy ani slovem nenaznačili, čeho se museli vzdát, aby mi jí mohli koupit, ale my nejsme žádní boháči a čistokrevný arabský kůň je velmi drahý. I proto jsem vždycky dávala do závodů všechno, trénovala jsem tak usilovně, jak jen to šlo. Bavit jsem se chodila jen výjimečně, ve škole jsem měla skvělé známky a učitelé mě chválili.

Závod startoval v deset hodin a start byl hromadný. Chvíli po půl desáté už jsem stála i s Chelsea nedaleko startu a domlouvala se s maminkou a s trenérem, kde budou čekat s vodou, abychom se během závodu napily. Startovaly jsme v kategorii juniorů na vzdálenost šedesát kilometrů. To už není nic jednoduchého.

Na startu se nás sešlo sedmnáct. Těšila jsem se, a ne jen trochu. Když se v přesně v deset ozvalo „START!“ a my jsme vyrazili, vlil se mi do krve adrenalin a nic než závod už pro mě neexistovalo. Okolní svět se rozplynul, byla jsem tu jen já, Chelsea a pár jezdců s koňmi okolo nás.

Hned po startu jsme se zařadily na druhé místo. Chelsea trošku vyváděla a poskakovala, ale pro mě to nebylo nic neobvyklého, protože to dělala pokaždé. Vpředu nás jelo ve skupince pět a jeli jsme potichu, jen občas jsme prohodili nějaký postřeh, když jsme zahlédli něco zajímavého. Tak jsme ujeli celý úsek až k první veterinární kontrole. Vydýchat, pak ke kontrole, všechno v pořádku, oddáchnem si a znovu vyrážíme na trať. Pořád jsme se drželi ve stejné skupince.

Byli jsme asi deset kilometrů od veterinární kontroly, když se to stalo. Přišlo to stejně nečekaně, jako všechny špatné věci, které se v životě stanou. Klusali jsme po dlouhé úzké louce, z obou stran lemované stromy, když se na nebi vynořil balón. Pak už to šlo velmi rychle. Koně se lekli a splašili se. Chelsea se začala nekontrolovatelně řídit pryč, z dosahu balónu. Běžela směrem ke stromům, pak už si pamatuji jen velký náraz.

První, co jsem uslyšela, když jsem se probudila, bylo hlasité pípání. Bylo to přesně to pípání, které jsem znala z lékařských seriálů. „Jsem v nemocnici,“ došlo mi. Všechno bylo zpomalené a bolely mě ruce a záda. Pak jsem znovu usnula.

Když jsem otevřela oči podruhé, stáli u mé postele ubrečení rodiče a tři lékaři. Tenkrát mi řekli druhou nejhorší věc v mém životě. Měla jsem poškozenou míchu, ochrnuly mi nohy. V té době to bylo strašné, z nemocnice si příliš nepamatuji, vzpomínám si jen na to, že jsem většinu času probrečela. Rodiče se snažili být mi oporou, ale příliš jim to nešlo. Jak by taky mohlo. Byla jsem první člověk na vozíku, o kterého se kdy starali. Uzavřela jsem se do sebe.

To nejhorší však přišlo až po návratu domů. Nikdy jsme v nemocnici o Chelsea nemluvili. Po pár dnech doma jsem požádala rodiče, abychom se na ní zajeli podívat do stáje. Odpovědí mi byly jejich sklopené hlavy a slzy v očích.

Nechtěla jsem tomu uvěřit. Nešlo to. Prostě nemohla zemřít. Byla pro mě to nejdůležitější v životě. Důvod, proč jsem existovala.

………………………………………………………………………………………………….

Tenkrát to bylo nejhorší období v mém životě. S nikým jsem nekomunikovala, nejedla jsem, pořád jsem brečela. Teď už je to jinak. Čas otupil moje smysly, už to tolik nebolí. Pořád mám v sobě ale hodně smutku. A taky pocit viny.

Rodiče mi časem všechno vysvětlili. Viděla jsem dokonce i video, které někdo náhodou během závodů nahrál. Když jsem se na něj dívala, nevěřila jsem, že ta dívka na koni jsem já, že je to můj příběh, můj život.

Když se koně splašili a Chelsea se rozběhla ke stromům, vběhla do cesty velkému hnědákovi, koně se srazili a my jsme spadli. Já narazila zády přímo do kmene stromu. Chelsea zůstala ležet. Dál jsem se na video prostě nedokázala dívat. Rodiče mi řekli, že měla zlomené kosti, a že jim veterinář sdělil, že se to nedá léčit. Museli jí utratit.

Pořád, den za dnem, přemítám, proč se to stalo. Co jsem udělala špatně. Stokrát už mi bylo řečeno, že za to ani v nejmenším nemůžu, že koně jsou lekavá zvířata a Chelsea nikdy předtím balón neviděla. Já si ale myslím, že to je moje vina. Prostě jsem neměla chtít jet ten závod. Všechno mohlo být jinak.

………………………………………………………………………………………………………………………………………..

Je krásně, svítí slunce, zpívají ptáci. Kolem mě je krásně zelená zahrada s desítkami kytek, kterým moje maminka věnuje spoustu času. Sedají na ně motýli a včely. Na vedlejší zahradě hraje z rádia „I’m yours“ od Jasona Mraze. Dřív byla moje oblíbená, teď jsem vůči veškeré hudbě lhostejná. Nic nevnímám tak, jako dřív. Nic není jako dřív. Já už nejsem jako dřív. Chelsiina smrt a život na vozíku změnili úplně všechno. Neumím vyslovit, jak těžké to je. Ale je to něco, co se nikdy úplně nevyléčí.