Sen...

Stála u okna a pozorovala liány deště, které bičovaly okenní tabuli. Milovala ty tajemné zvuky hromů a kvílení meluzíny. Pozorovala temnou zahradu, kterou co chvíli ozářil záblesk, a poslouchala jemnou melodickou hudbu. Polena v útrobách krbu vesele plápolala a praskala, jen ona veselá nebyla... Jemně se hladila po mírně vpadlém bříšku a tiše plakala... Hltavě polykala slzy, slzy bezmoci a beznaděje... Vzpomínala na chvíle, kdy společně s přítelem plánovali společnou budoucnost... Jenže ty chvíle jsou teď pryč... Stejně jako důkaz jejich neumírající lásky...
V ten osudný den pršelo stejně jako dnes, byli pozváni k jeho rodičům na zásnubní večeři, ale ta se nikdy neuskutečnila... Jejich cesta skončila tak náhle, jako by někdo najednou sfoukl svíci... Dvě srdce v tu chvíli přestala bít... Jeho a jejich dítěte... Potratila a nervově se zhroutila ze smrti svého milého, měsíc ležela na psychiatrickém oddělení fakultní nemocnice... Předevčírem ji pustili domů...
Cítila se tak sama... Schoulila se na podlahu, stále plakala a měla pocit, že už nemá pro co žít... Najednou uslyšela slabý hlas: "Vstávej, lásko, vždyť nastydneš... A neplač, jednou se zase setkáme a budeme už navždy jenom spolu... I s naším dítětem..." Byl to její přítel... Chtěl jí říci, že pro ní život nekončí... Ona musí žít... "Miluji Tě, lásko, chci být s Tebou, ale ještě není ten správný čas, abychom spolu byli... Jednou poznáš tu pravou chvíli a uvidíš v dálce světlo, světlo z místa, kde teď s naším dítětem žiji... a přijdeš za mnou... Jednou..."
Venku svítí slunce, na podlaze vedle krbu leží dívka a vedle dívky rudá růže... Byl to jen sen?!