Mrtvola v mrazáku

Hlava mi šrotuje na plné obrátky a já hledám, kde se vlastně stala chyba. Nenapadá mě nic, kromě toho, že jsme byli vcelku normální, jen sestra trochu zakřiknutá, ale schopná toho, co provedla?

***

„Crr.“ Ozval se můj firemní telefon.

S nohama na stole jsem šátral sem po zvuku, kde ten krám řve. Když se mi ho konečně podařilo popadnout, byl jsem nucen sundat nohy ze stolu, protože se nebezpečně blížil k okraji stolu. Na displeji zářila slova- Ségra. Povzdychl jsem si a zvedl to.

„Ano?“

„Brácha?…“ ozvalo se potichu.

„Ano, jsem tu já. Copak je s Tebou?“ snažil jsem se být vlídný, ségra byla vždycky zamlklá a každý s ní skoro vždy mohl zametat podlahu. Když byli rodiče ještě naživu, snažili se jí všemožně pomoct, ale časy běží a nikdo tu nebude věčně. Slíbil jsem jí, že kdykoliv bude problém, ať mi zavolá, abych nevypadal jako nevděčný brácha. Nikdy se ani s nikým moc nebavila. Žádné kamarádky, žádní chlapi, žádné opilecké šarády. Jeden čas jsem jí podezříval, že je na ženské. Ale bůhví.

„Mám takový menší problém.“

„Jaký? Víš, že jsem v práci. Jestli to není nějak životně důležité, můžeme to probrat později?“ Vím, že se momentálně koušu nudou, ale poslouchat ty výlevy. Ne, děkuji.

„Poněkud se mi zvrtlo rande.“ Zašeptala.

Nohy mi sklouzly ze stolu a já se začal zakuckávat. Ona a rande? Svět se obrátil na hlavu? To není možné.

„Tys měla rande?“ chrchlal jsem jí do telefonu.

„Skoro.“

„Jak skoro? To má znamenat co?“

„Tohle nemůžu říkat do telefonu.“ Šeptala dál.

„Jak nemůžeš. Moje sestřička konečně dostala křídla a šla hned balit chlapy.“ rozesmál jsem se.

„Tak jednoduché to není.“ Ozvala se dotčeně.

„Tak v čem je problém?“

„Opravdu nemůžeš přijet?“

Povzdechl jsem si. A sebral jsem po ruce nějaký blok a dělal jsem, že listuju, kdy mám volno.

„Problémy v posteli.“ Hodil jsem do éteru jen tak mimochodem.

„Nech toho, nebo se s Tebou už nebudu bavit.“

Zamračil jsem se. Tak dobrá, budu s Tebou hrát tu pitomou hru.

„Dobrá, řeknu Lise, ať mi přesune dnešní schůzku na jindy a přijedu.“

Na druhé straně se ozvalo úlevné oddechnutí.

„Díky.“ A než jsem stačil nějak odpovědět, ozval se tón, že hovor byl ukončen.

Zvedl jsem firemní pevnou linku a zavolal šéfovi. Vzal to s klidem, že jedu pomoct své „malé“ sestřičce. Věděl, že po smrti rodičů na tom ségra je ještě hůře a ještě navíc si usmyslela, že bude bydlet v bývalém domečku po rodičích. Nemohl bych.

Popadl jsem klíče od svého naleštěného bavoráku. Jsem na něj fakt pyšnej. Zavřel jsem za sebou dveře do kanceláře a pohled mi sjel na mou sekretářku. Třicátnice a docela pěkná. Nohy na stole, stejně jako já a žvatlala do telefonu. Nenápadně jsem si odchrchlal. Zrudla, sundala nohy ze stolu.

„Já se ti ještě ozvu. Ahoj.“ Položila urychleně telefon, na druhé straně jsem ještě slyšel, jak se osoba dožaduje odpovědi.

„Jedu za sestrou.“ Řekl jsem suše.

„Omlouvám se, pane, už se to nestane.“ Zajíkala se, vypadala, že se skoro rozbrečí.

„V pořádku, ale nechte si to na doma.“

„Děkuji.“ Oddechla si a zářivě se na mě usmála.

Potutelně jsem na ní zamrkal a ona zrudla. No co, nesmím vyjít ze cviku. Hodil jsem klíče do vzduchu a vypálil z kanceláře.

Sjel jsem dolů do garáží výtahem a hned od výtahu jsem si otevřel auto. S radostí jsem poslouchal zvuk pípnutí.

Můj stříbrný bavorák vesele svítil ve tmě mezi těmi tmavými auty. S lehkostí jsem ho otevřel a zaplul jsem na místo řidiče. Nastartoval jsem a poslouchal, jak motor krásně přede. Zařadil jsem zpátečku a vyřítil se vstříc své milované sestře.

S lehkostí jsem projížděl v ulicích mezi mrakodrapy, než jsem vyjel do okolí města, kde se nacházely malé domečky se zahrádkami. Malé špinavé čtvrti, kde vládnou pouliční dětské gangy. Zajel jsem k jednopatrovému domečku s oprýskanou omítkou hnědé barvy. Nikdy nepochopím, proč jsme měli barák natřený na hnědo, ostatní si ze mě dělali docela dlouhou srandu, že bydlím, vy víte v čem. Škodolibost dětí. Ale nyní se jim můžu posmívat já. Většina z nich hnije stále ještě tady a já si sem jezdím jako velký boss. Mívali jsme ségrou oba malé pokojíky v podkroví a naši v přízemí. Pamatuji si na bubnující déšť, co mě občas probouzel.

Měl bych se vytrhnout ze spáru sentimentality a přemýšlet o realitě. Moje hlava začala přemýšlet o tom, co vlastně ségra má za problém. Postel vyloučila hned na začátku, že by šla na první rande? Ale to by zase nešeptala. Aha, určitě ho má na návštěvě. Tušil jsem, že jsem na to kápnul.

V tu chvíli mi došlo, že už docela dlouho stojím zaparkovaný před domem a nikam se nechystám. Motor stále běžel, tak jsem ho chcípnul a vyštrachal se z auta. Zaposlouchal se do zvuku, jak se mi auto zamyká a vyšel vstříc k mému bývalému domovu. Zvesela jsem zaklepal a po chvíli jsem uslyšel pomalé kroky. Dveře se otevřely jen na škvírku.

„Jsi sám?“ zeptala se ségra.

„Ne, se skřítkem pomocníčkem.“ Zavrčel jsem.

Dveře pootevřela trochu víc, odstrčila mě kousek pryč, rozhlédla se po okolí a než jsem to stačil okomentovat, chytila mě za límec u košile a vtáhla mě dovnitř. Samozřejmě mě přidusila.

„Zbláznila ses?“ chraptěl jsem uvnitř.

„Nechtěla jsem, aby tě někdo viděl.“

Pozvedl jsem obočí.

„Kolik myslíš, že má lidí v tomhle místě bavoráka?“

V tu chvíli by se v ní krve nedořezal. Než stačila něco říct, předběhl jsem jí.

„Na autobus zapomeň, navíc jsem tvůj brácha a občas za tebou přijedu, tak v čem je problém?“

Chvíli mlčela.

„Dobře, pojď za mnou.“ Otočila se a šla pryč.

„A to je jako všechno? Žádné objetí, že mě taky ráda vidíš? Žádná pusa na přivítanou. To je teda od tebe nevděčné přivítání.“ Utahoval jsem si z ní.

Ona mě ale ignorovala a šla dál. Do sklepa.

„Sklep?“ zeptal jsem se sám sebe, rozhlédl jsem se, pokrčil rameny a vyrazil za ní.

„Kde máš toho milence?“ udýchaně jsem se zeptal, když jsem jí na schodech do sklepa dohnal.

Stále mlčela.

„Ale no tak. Jsem tvůj bráška, mě to můžeš říct. Líbí se Vám to ve sklepě nebo co?“

Teprve před mrazákem jsem jí popadl za rameno a otočil jí k sobě čelem. Plakala.

„Když, když, když…“ zakoktala se a padla mi do náruče, kde mi plakala do ramene.

A teď se ty velkej bosse ukaž, co tvoje stránka s city. Honilo se mi hlavou.

Začal jsem jí trhaně hladit na vlasech.

„Copak se stalo? Mě to můžeš říct.“

Vytrhla se mi z náruče, až jsem zavrávoral, otočila se k mrazáku a otevřela ho.

„Co?“ nějak jsem to stále nechápal, až mě napadlo, jít se podívat blíž.

V mrazáku byl nacpaný chlap.

„Panebože, co se stalo?“ chytl jsem se za předek mrazáku, jinak bych se sesunul na podlahu.

„Já, já nevím. Asi mě chtěl políbit, zpanikařila jsem. Flákla jsem ho pánví.“ Znovu se rozbrečela.

„A jak mi vysvětlíš, že se dostal sem?“

„Bála, bála, bála jsem se, že se probudí a, a, a ublíží mi kvůli tomu.“

„Tak si ho nacpala do mrazáku?“

Kvůli pláči na mě kývala jen hlavou na znamení souhlasu. Šli na mě mdloby.

„Z tý rány pánve by se ještě dostal, ale myslím, že z toho mrazáku už živej nevyleze.“

Začal jsem se docela solidně potit a to, i když z toho mrazáku šla zima jako blázen.

„Po, po, pomůžeš mi?“

„Jak ti mám pomoct, máš mrtvolu v mrazáku a já nejsem nějakej drogovej magnát, kterej má někde pohřebiště pro svý nepřátele nebo ho někam za mě ty gorily uklidí.“

„A co mám dělat? Já nechci do vězení.“

Sakra, nemůžu udat vlastní ségru. Přece jenom jsem našim něco slíbil. Přece to zase nemůže být tak těžký uklidit mrtvolu.

„Dobře, pomůžu ti.“

Rozzářila se jako vánoční stromeček.

„No, moc se neraduj, nezaručuju, že se nám to povede. A jestli ne, tak tě uškrtím!“ a moje myšlenky zabloudili k mému bavoráku. Umažu si ho. Zaúpěl jsem jako zraněný pes.

„Přines mi nějakej velkej igelit a budu potřebovat velkej koberec.“

Myslel jsem, že bude hledat všude po baráku, ale igelit vytáhla za mrazákem a koberec se povaloval kousek od nás.

„Tys to naplánovala předem?“ začal jsem prskat.

„To není pravda.“ Bránila se.

„Tušila jsem, že bys mohl mít takový nápad.“

„Ty, ty, ty.“ Začal jsem, ale ona mě přerušila.

„Tak pomůžeš mi?“

Zamračil jsem se na ní a pomohl jí roztáhnout igelit.

„Nějak rychle si přestala plakat.“ Rýpnul jsem si.

„Teď už tolik nebrečím.“

„Počkej, jak teď? Ty ho máš v tom mrazáku dýl?“

Zbledla.

„Řekni mi pravdu, jinak se ti na to vykašlu a udělej si to sama.“ Naštval jsem se.

„Týden.“ Odmlčela se, ale nedívala se mi do očí.

„Nelži mi.“

„Čtrnáct dní…“

„Odcházím.“

Zvedla hlavu.

„Dobrá, tak měsíc, stačí?“

„Šmarjá, a proč si mi zavolala až nyní?“

„V poslední době se tu ometá až moc policajtů.“

„Jasně a ty si myslíš, že je to jen kvůli tobě. Jinak bys ho tam měla až do smrti co?“

Dívala se do země.

„Ty bys ho tam vážně nechala.“ Zasyčel jsem.

Neodpověděla. Přestal jsem se ptát a začal jí mlčky pomáhat, nemělo to cenu.

Když jsme ho zabalili do igelitu, olepili izolačkou, srolovali ho do koberce, přišel mi na mysl dotaz.

„Počkej, kam ho odvezem?“

„Já nevím, tak daleko jsem to nedomyslela.“

„Tak koukej hodně rychle myslet. Měla si na to měsíc.“ Vztekal jsem se.

„Já vážně nevím.“ Natahovala.

„Snad něco najdeme cestou.“ Zavrčel jsem.

Popadl jsem srolovaný koberec na jedné straně a ségra na druhé. V přízemí jsme ho položili na zem a já vyběhl ven, abych sklopil přední sedačku, abychom ho tam mohli nacpat. U sousedů zalévali zahrádku.

„Jéé, dobrý den.“ Zašveholil jsem falešně zvesela.

Stará paní Greyová na mě zamžourala očima.

„Ahoj Anthony, už jsem tě tu dlouho neviděla.“ Zaskřehotala.

„To víte, přijel jsem za ségrou a pomoct jí trochu poklidit.“

Urychleně jsem sklopil sedačku a běžel zpátky do domu. Zabouchl jsem za sebou dveře. Můj pohled spočinul na srolovaném koberci a na ostatních kobercích okolo.

„Měli jsme problém, ale už je vyřešen.“

Ségra nechápala a dál se nechápavě dívala, jak jí kradu koberec od sklepa.

„Proč mi bereš ten koberec?“

„Protože venku je ta stará rašple od vedle a nehodlám na nás vzít podezření. Koupím ti sem nový koberce, ale teď mi pojď pomoct srolovat tenhle.“ Dál jsem nemotorně tahal za těžký koberec.

Smutně se na něj podívala a povzdechla. Bůhví, co na něm vyváděla. Konečně přidala svou ruku k dílu. Srolovali jsme ještě jeden, ať je to méně nápadné.

První várka byla koberec s mrtvolou. Musel jsem otevřít kufr, abychom tam to mražené tělo vůbec dostali. Připitoměle jsme se usmívali na sousedku. Potom jsme tam nacpali i ty dva koberce. Ségra urychleně zamknula barák, já jí posadil dozadu vedle koberců a sám si sedl za volant, a co nejrychleji vypálil pryč, protože se ta stará rašple začala zase na něco vyptávat a při odjezdu nám zuřivě mávala.

„Tak kam to bude?“ zeptal jsem se jí.

„Já nevím.“

Jezdili jsme asi hodinu po městě a stále nevěděli, co s tou mrtvolou. U centra se to hemžilo samými policejními auty. Ségra začala být hysterická.

„Oni to ví, oni to ví.“ Mumlala mi dokola.

„Sakra, mlč.“ Seřval jsem jí, ale díky ní jsem začal být paranoidní.

„Někdo nás sleduje.“

„Ale prdlajz.“ Opáčil jsem jí, ale nedalo mi to. Opravdu jsem ve zpětném zrcátku viděl za námi se ploužit policejní vůz. Začal jsem panikařit. Přidal jsem plyn a nakonec jsem auto zapíchnul do nějaké opuštěné uličky. Zaparkovali jsme tam a čekali, a když ani po deseti minutách za námi nic nevjelo, nedalo mi to a šel jsem se podívat na ulici. Žádné policejní auto tam nestálo a nečekalo, až vyjedeme. Vrátil jsem se zpátky, ségra čekala venku a obhlížela víka od kanálů.

„Nikdo nás nesleduje, káčo pitomá.“ Opáčil jsem jí.

Nevšímala si mě.

„Proč si prohlížíš ty víka od kanálu?“ nedalo mi to.

„Mohlo by se to dobře využít.“

„K čemu?“ nechápal jsem.

Svůj pohled upřela do auta.

„Ty ho chceš nacpat do kanálu?“ zeptal jsem se nevěřícně.

Kývla.

Než jsem stačil něco říct, tak začala šmejdit okolo a hledat případné svědky. Nikoho nenašla.

„Stejně si myslím, že to není bezpečné.“ V tu chvíli jsem si vzpomněl na svou hysterickou sestru.

Ona už otvírala kufr.

„Oukej, oukej. Ale vyhodíme tam jenom ten jeden, zbytek někam vrátíme a koupíme ti nový.“

Společně jsme zvedli víko od kanálu a můžu říct, že to byla docela fuška. Budu si muset pořídit nový oblek…  Skoro jsme si spletli koberce, ale nakonec jsme trefili ten správný, který začal trochu navlhat. Mrtvolu jsme z koberce museli vysypat, protože otvor do kanálu byl na tělo obalené kobercem příliš úzké. Koberec jsme nakonec nacpali zpátky do auta, poklop jsme vrátili na místo a vyjeli do obchodu s koberci.

„Mrtvola v kanálu, mrtvola v kanálu.“ Začal jsem si mumlat cestou.

Ségra mlčela.

„Jestli mě kvůli Tobě zavřou, tak tě budu děsit každou noc ve Tvých snech i s tím mrtvým chlapem.“ Zavrčel jsem a dál si mumlal, mrtvola v kanálu…