Noc, kdy odešel

Noční tmu trhal jen úzký proužek pode dveřmi, v kuchyni se ještě svítilo. Dvojice tichých hlasů se nesla bytem a jako šustění větru v korunách doléhala až do ztemnělého dětského pokoje, kde na postýlce seděla malá holka. Drobné dlaně si bolestivě tiskla k uším, zavřená víčka nemohla zastavit příval slz, které jako nepřetržitý vodopád stékaly po červených tvářičkách. Hadrová panenka v jejím klíně měla květované šaty slaně zmáčené, na látce malovaný obličejíček se pomalu rozmazával do smutné grimasy.
Holčička se schoulila do polštářů, jako by jí nadýchané péřové obláčky mohly poskytnout úkryt a bezpečí. Objala panenku a vzlykala do jejího měkkého tělíčka, obě dvě se otřásaly pod návaly pláče.
Hlasy za dveřmi neustávaly, naopak nabíraly na síle, a každé další slovo dívku bodalo do křehkého srdíčka jako ostrá čepel nože. Ležela tam, vydána na milost útočníkům, kteří si ve své zaslepenosti neuvědomovali, jakou mají sílu, jak mocnou zbraň drží ve svých rukách. Mluvili a ubližovali, jeden druhému, ale hlavně oba společně ubližovali jí, nevinnému andílkovi, který se neuměl bránit.

„Už takhle dál nemůžu!“
„A myslíš, že já ano? Ale určitě existuje i jiné řešení…“
„Žádné jiné není – a ty to víš, zkusili jsme už všechno. Tohle je poslední.“
„Nedělej to, prosím!“

Dnes to bylo jiné než dřív, dnes zněly hlasy naléhavěji. Holčička pohladila panenku po vlasech barvy zralé letní pšenice, byl to zbytek vlny, z níž si maminka kdysi pletla svetr. Rozpadl se, vinou času a těžké práce, zůstalo jen těch několik kroutících se copánků na panenčině hlavě.
Světlo rozřezávalo tmavou stěnu a jeho intenzita se jako tlapa zářícího netvora sápala k postýlce. Holčička potáhla, hřbetem dlaně si otřela oči a zamrkala na rozpíjející se úsměv své kamarádky, která jako jediná mohla chápat její bezmoc. V tu chvíli byly stejné, dvě vyděšené dívky, uplakané a bez odvahy. Zraněné tak, že hluboké jizvy je budou provázet až do konce jejich dní.

„To nemůžeš! Nesmíš! Ona tě potřebuje, Maruška tě potřebuje, copak to nevidíš?“
„Neodcházím od ní, odcházím od tebe.“
„Odcházíš kvůli tam té?“
„Nebuď směšná! Nechápu, o čem to mluvíš… Odcházím, protože se tady dusím. Ty mě dusíš! Snažil jsem se kvůli malé, ale nejde to, nemůžu tady zůstat. Marušku miluju -“
„… ale mě už ne…“
„Ne.“
„Ani ses s ní nerozloučil, utíkáš jako zloděj. Copak nemůžeš počkat do rána?“
„Nepřesvědčíš mě, jsem rozhodnutý, Jano. Měl jsem to udělat už dávno. Pozdravuj ode mě Marušku. Že jí posílám velkou pusu.“

Holčička zpozorněla, někde za stěnou, v náhle vzniklém tichu, cvakla klika domovních dveří. Těžké kroky na dřevěné podlaze. Zadržované vzlyky. Dusivé, tíživé mlčení. Další kroky, vzdalující se kroky. Tupá rána. Vzlyky, znova se probouzející pláč. Zubožená směs toho všeho.
Popadla panenku a vyskočila z postele, země studila do bosých chodidel a přízemní průvan si pohrával s volánkem na dolním lemu noční košilky. Ve tmě zakopla o domeček pro panenky, ale nespadla, dvěma poskoky udržela rovnováhu a volnou rukou se natáhla po klice.
Otevřela dveře. Světlo z kuchyně se radostně přelilo do pokojíčku a jako při hře se rozuteklo do všech jeho koutů. Poskakovalo po světlém nábytku a hračkách, po rozházené posteli i po lampovém stínítku s králíčky. Narazilo až na dlouhé splývající závěsy, jako by se bálo utéct oknem ven.
Holčička proběhla kuchyní do chodby, matka se v křečovitém pláči krčila u stěny, zatímco otec stál na prahu, jednou nohou v ještě bytě a druhou už v novém životě, daleko od ženy, kterou si kdysi bral z hluboké, romantické lásky.
Strnula, jako omámená sledovala, jak matka boří obličej do dlaní a celá se třese, jak se otec v náhlém popudu otáčí zpět do úzké chodby. Jejich pohledy se střetly, jeho oči byly plné lítosti a nevyslovených omluv, v těch jejích se odrážel smutek a nekonečná, oklamaná láska.

„Maruško, andílku…“
Polkla, aby hlas snadněji prošel vyschlým krkem. „Vrátíš se?“
„Samozřejmě, že se vrátím,“ sliboval. Dívat se na ni představovalo muka, která mu na nohy upevňovala tunová závaží bránící v odchodu. „Slibuju, že ano.“
„A ty svoje sliby vždycky plníš,“ připomněla mu, kdyby náhodou zapomněl.
Muž nechal tašku s věcmi dopadnout na chladnou vykachlíkovanou zem, přičapl a počkal, až k němu dítě dojde váhavým krokem. Matka k ní cestou vztáhla paži, ale děvčátko ten letmý dotek ani nevnímalo. Otec jí přejel ukazováčkem po špičce nosu. „Hlavně si nesmíš myslet, že odcházím od tebe,“ vysvětloval jí jako sobě rovné, jako by mohla svou dětskou hlavičkou pochopit dospělé argumenty. „Jenom už zkrátka nemůžu být s maminkou, rozumíš?“
Upírala k němu velké modré oči, byl jediným pevným bodem toho okamžiku, všechno ostatní se rozmazávalo a splývalo do jednolité šmouhy.
Pohladil ji po tváři, naposledy se usmál a byl pryč, i se sportovní taškou. Zůstaly po něm otevřené dveře, starý kabát na věšáku v předsíni a lehká vůně kořeněné kolínské, jejíž prázdnou lahvičku vyhodil do odpadků v kuchyni. Matka ji ještě té noci vytáhla a jako ten nejvzácnější klenot skryla pod polštář, z hluboce intimní sobeckosti ji dceři nikdy neukázala, stejně jako jí nikdy neřekla, proč jí otec poprvé v životě lhal.
Přes všechny sliby totiž měly zůstat samy. Už napořád.