Rytířka II

Druhého dne se probudil spíše bolestí, než že by se dostatečně vyspal. Celé tělo ho bolelo a pálilo ještě ze včerejška. Otupěle se zvedl z postele, oblékl se do nové haleny, protože tu ze včerejška už rozhodně nemohl používat.

Vyšel ze své komnaty a prošel dlouhou kamennou chodbou. Míjel dveře, za kterými přebývali ostatní rytíři, členové řádu. Když vycházel na nádvoří, které musel přejít, aby se dostal do jídelny, tak zahlédl… tu dívku? Je to možné? Rozešel se, co možná nejrychleji za černou mizící kšticí, ale dívka byla rychlejší, než on – rozlámaný stařík. „Počkejte,“ zavolal na ni nakonec.

Dívka se zastavila, chvíli přemýšlela, jestli to volání bylo na ní, a pak se otočila. „Jé, to jste vy – říkala jsem, že jste rytíř,“ usmála se, když nyní viděla jeho halenu při plných barvách. „Co tu děláte?“

„Já?“ zarazil se Quentin. Vůbec nepočítal s tím, že by se ho na něco ptala. „Já jdu na snídani. Ale co tu děláte vy? Tady na hradě,“ rozhlédl se okolo, po vysokých hradních stěnách, které se zelenaly břečťanem a podobnou popínavou zelení. „Říkala jste přece, že nejste zdejší…“

„To také nejsem,“ potvrdila dívka. „Jen jsem byla předložit svou žádost Radě.“

„Žádost?“ nechápal Quentin.

„Ano, ráda bych se stala rytířem… tedy spíš rytířkou,“ zasmála se nakonec, když se prohlédla.

„Rytířkou?“ koukal na ni překvapeně, jako kdyby šlápl do hadího hnízda a ten zlomek vteřiny čekal, jestli ho nějaký obyvatel hnízda kousne, než ho napadne nohu vyndat.

„Vím, že ještě žádná žena nikdy nebyla přijata do vašeho řádu jako rytířka, ale Rada se tvářila docela přívětivě. Možná by to prý šlo, říkali,“ usmála se. „Mimochodem, já jsem Nela,“ napřáhla k němu ruku.

„Quentin,“ natáhl i on svojí ruku, ale dívka tu svou náhle stáhla.

„Quentin? Tak vy jste Quentin?“

„Ano, a upřímně mi na tom nepřijde nic úžasného ani převratného,“ přitakal suše.

„A já si říkala, že vás odněkud znám – už včera v té hospodě jste mi byl povědomý,“ šermovala před ním nataženým prstem. „Jste přece jeden z nejváženějších rytířů v širokém v okolí, nejlepší, nejodvážnější, nejčestnější…“ každé její další slovo působilo Quentinovi novou bolestnou vzpomínku.

„Ach,“ povzdechl si, „to všechno bývalo.“

„Ne, ne,“ nedala se odbít dívka. „Podle mě jste největší novodobý hrdina vůbec.“ Tak tohle ho opravdu vykolejilo. Díval se na ni vyjeveně s otevřenou pusou, jako kdyby mu ulétly včely. „Jen si to vemte – ta bitva na Hradbách, záchranná akce k Čarodějce, obětavé rozhodnutí při bránění města…“ začala mu dívka vyjmenovávat jeho hrdinské skutky minulosti.

„Ale už jsem starý,“ přerušil ji. „Dnes již bych to nedokázal.“

„Ale dokázal jste to – to je důležité!“

Né, tohle nemá cenu, pomyslel si Quentin. „Mohla byste mě omluvit – opravdu rád bych se došel najíst,“ toužebně koulil očima za Nelu ke dveřím do jídelny.

„A jistě,“ ustoupila mu z cesty, „promiňte.“

Quentin se kolem ní prosmýkl a pokračoval konečně dál k jídelně. Cítil na zádech její pohled, ale neohlédl se.

Došel do jídelny a posadil se k prvnímu stolu u dveří. Byl to dlouhý stůl asi pro padesát lidí, měl lavice po obou stranách a dřevo, ze kterého byl vyroben, se jen svítilo novotou. Položil si ruku na desku stolu a začal vybubnovávat prsty nějaký rytmus.

Došel k němu jeden ze sloužících, kteří stáli u každých dveří, a řekl mu dnešní nabídku jídel na snídani. Quentin se ani moc nerozmýšlel a jednoduše si řekl o to, co snídal každé ráno – jednoduchou vločkovou kaši. Sluha se uklonil a s příslibem brzkého návratu se vzdálil ke dveřím, které vedly do kuchyně.

Byl tu sám. Sám, když nepočítá sloužící, kteří postávali u dveří a čekali na svou příležitost, jak být někomu užiteční. Popravdě ani se tomu nedivil. Praví rytíři přece měli plno práce. Už bylo pozdě. Všichni už byli dávno po snídani. Erik měl včera pravdu – vůbec neplní své rytířské povinnosti. Hm, zamyslel se, možná bych zase měl… začít žít normálně. Nebo se o to aspoň pokusit… přemýšlel. Za zády se mu objevil sloužící, kterého předtím poslal pro snídani. V ruce držel misku plnou kaše. Položil ji před Quentina a odstoupil pár kroků dozadu, kde čekal, až pán dojí.

Když dojedl, zvedl se, ale nešel se projít do zahrady, jako každý den. Šel víc do středu hradu, kde byla zasedací síň koncilu. Po ránu byla vždy jedna schůze a navečer další. Quentin tedy věděl, že je tam zastihne.

Chvíli stál před masivními dřevěnými dveřmi a zhluboka oddechoval. Nebyl tam už tak dlouho. A co hůř – už je neviděl tak dlouho. Už skoro čtvrt roku neviděl jiného rytíře, než sám sebe v zrcadle a Erika, který za ním každý den chodil.

Pozvedl ruku a zaťal ji v pěst. Zaklepal na dveře a hned je otevřel. Jak vstoupil, upřely se na něj všechny oči v místnosti. Vůbec se to tu nezměnilo. Jeden stůl, u kterého seděl i král, byl přímo naproti dveřím a další dva pak po stranách. Patnáct. Bylo jich patnáct… tedy bez něj vlastně čtrnáct. Vedle krále po levici, kde sedával, bylo stále volno. Jako kdyby král stále doufal, že se Quentin jednoho dne přecejen vrátí na své místo po jeho boku. Většina rytířů si vyměnila překvapené pohledy.

„Eehm,“ odkašlal si král a postavil se. „Quentine?“

„Ano?“ stál stále ve dveřích a čekal, na co se ho zeptá.

„Rádi tě zase vidíme. Na jak dlouho jsi mezi nás zavítal?“

„Už asi napořád,“ udělal několik krůčků směrem ke středu místnosti. „Tedy…“ zaváhal, „…jestli mě znovu přijmete mezi sebe,“ nasucho polkl a trpělivě čekal na ortel, který nad ním měl být vysloven.

„Ale jistě!“ zvolal král a ukázal na volnou židli vlevo. „Přijmi opět své místo.“

Quentin se pomalu rozešel ke stolu, který stál naproti dveřím, obešel ho a pak se posadil na své místo mezi krále a Erika. Ten se k němu naklonil „Ani nevíš, jak jsem rád, že jsi to konečně udělal,“ pošeptal mu. Quentin se usmál.

Seděl tam, zase mezi svými a měl z toho, co udělal, dobrý pocit. Ten den si to hodlal prostě jen užít. Ani nevnímal, co se při sezení řešilo, až nakonec zaregistroval králova slova: „Tak, to je asi vše, co jsme mohli na dnešním ranním koncilu probrat. Doufám, že vás tu všechny,“ podíval se po očku na Quentina, který si toho byl dobře vědom, „večer uvidím,“ dokončil a posadil se. Čekal, až všichni rytíři odejdou. Quentin čekal také.

Když s králem osaměli, bylo hodnou chvíli ticho, které nakonec přerušil král. „Quentine, jsem tak rád, že ses vrátil. Přecejen jsem věděl, proč ti zde pořád držet to místo,“ usmál se a Quentin mu úsměv opětoval. „Takže už jsi konečně svůj žal překonal?“

„Ne,“ zakroutil hlavou. „Ne docela, ale doufal, jsem, že mi to tu pomůže. Myslím, že to bude pro mě lepší, než vysedávat každý den někde sám a užírat se tím.“

„Určitě,“ přitakal král. „Máme tu teď jednu zajímavou žádost – jedna dívka by mezi nás chvěla patřit…“

„Já vím,“ přerušil ho.

„Jakto?“

„Včera jsme se potkali dole v šenku. A dnes jsem ji viděl jít z hradu, když jsem šel na snídani.“

„Hm,“ potřásl král hlavou. „Koukám, že tobě nic podstatného neuteče,“ zasmál se ztěžka. „Ale když už tedy o tom víš, nebudu tě zatěžovat podrobnostmi, které stejně už asi také znáš, a přejdu hned k věci.“

Odmlčel se.

„Chci, aby sis její žádost vzal na starost právě ty. Uděláš to pro mě?“

„Jistě, ale… taková zajímavá žádost. Proč ji nechceš řešit sám, pane?“

„Mám mnoho věcí na práci, než abych se mohl zabývat nějakým děvčátkem, kterému se zalíbila chladná ocel,“ zasmál se. „Jsem přece král – pamatuješ?“

„Jistě,“ odpověděl odměřeně Quentin.

Rytíř vstal a s mírným úklonem směrem ke králi opustil místnost. Vyšel na nádvoří a zapřemýšlel se, kam asi tak mohla Nela odtud jít. Jestli opravdu není místní, pravděpodobně má pokoj v hospodě, jestli tu nemá nějaké známé. Docela rád by za ní zašel a položil jí několik otázek, ale povinnosti čekaly. Teď už byl zase právoplatný rytíř a měl svůj úkol, dokonce přidělený od samotného krále! Musel se tím začít zabývat a něco o tom zjistit. Za dobu své nečinnosti v Řádu úplně vypustil všechna pravidla, o těch pro nabíraní nových rytířů ani nemluvě. Jako nejlepší místo, kam by se měl vydat, se mu zdála knihovna.

Když otevřel dveře do knihovny, hned ho přes nos praštil puch hniloby a vlhka. Vlhké hradní komnaty asi nebudou nejlepší místo, pro uchovávání knih a vůbec všech písemností, ale lepší místo tu nebylo.

Zavřel za sebou dveře, odepnul si meč, aby ho zbytečně při hledání netížil a vykročil do uliček mezi policemi. Dlouho a dlouho si prohlížel a četl nadpisy na hřbetech knih, než našel tu, co hledal. Byl to rytířský kodex, ve kterém byly sepsány všechny povinnosti a práva rytíře, případy, jak se člověk rytířem může stát, i jak o titul může přijít.