Střípky, o čem často přemýšlím, aneb Musíš se rozhodnout

V životě jsem musela často volit a pak jsem trávila nekonečné hodiny přemýšlením, jestli jsem se rozhodla správně.

 

Přešlápla jsem na druhou nohu a ohlédla jsem se. Ulice byly touto dobou již skoro liduprázdné, ale i tak děvče postávající takovou dobu před poštovní schránkou přitahovalo zvědavé oči ojedinělých kolemjdoucích. Jeden pán mi věnoval opravdu všeříkající pohled a já jsem se uraženě otočila. Jak by mohli vědět, čím si právě procházím. Znovu jsem se podívala na vyzývavě oranžovou poštovní schránku. Jak nevinně vyhlížející předmět je taková schránka, pro mě ale v tu dobu znamenala střed vesmíru. Stejně jako obálka, kterou jsem svírala v ruce. Pohled mi padl na adresu vyvedenou krasopisným, byť trochu roztřeseným písmem na vrchní straně jinak bílé obálky. Mám to udělat? Před očima se mi mihly zklamané obličeje mých rodičů. Ušklíbla jsem se, jak typické. Ani jeden z nich mi přímo neřekl, že jsem ho zklamala, ale z jejich očí jsem jasně četla, jak se jim moje volba nelíbí. Co jsem ale mohla dělat? Poslechnout je a upsat svůj život cestě, po které jsem nechtěla jít? To tedy rozhodně ne! Náhlý příval rozhodnutí mě donutil k akci. Prudkým pohybem jsem nadzvedla příklopku a obálku jsem s nejvyšší možnou opatrností, jaké jsem byla ve svém rozčilení schopna, napěchovala do schránky. A je to. Vítězoslavně jsem se otočila a s širokým úsměvem, jenž se mi usadil na tváři, jsem si to namířila přímo domů.

Díky své neschopnosti se rychleji odhodlat k odeslání té jedné přihlášky jsem dorazila domů až za tmy. Stále s dobrou náladou jsem odemkla dveře od bytu a s blaženým úsměvem jsem odtančila do kuchyně, kde jsem okamžitě vzala útokem ledničku. Z takového zásadního rozhodnutí člověku nepěkně vytráví.

Ten následující týden byl k nevydržení. Nechápala jsem, z čeho jsem tak roztržitá. Měla jsem po maturitě a i přes blížící se přijímací zkoušky jsem měla dostatek volného času, abych si konečně odpočinula. Jenomže já jsem nedokázala v klidu posedět. Několikrát denně jsem seběhla po schodech ke schránce, abych zkontrolovala, jestli již konečně nepřišel ten zatracený zvací dopis. Co když na mě zapomněli? Nebo se po cestě někde vytratil? Na okamžik jsem se zarazila. Začínám být dosti paranoidní, vynadala jsem si a pokusila se uklidnit.

Vracela jsem se zrovna z nákupu, když jsem si všimla, že se u našeho domovního vchodu zjevila pošťačka. Jakmile jsem zahlédla, že natahuje ruku s obálkou směrem k naší schránce, rozběhla jsem se, jak nejrychleji jsem mohla, a div jsem jí neutrhla ruce, jak jsem si od ní dopis brala. Jde jenom o pozvání k přijímačkám, vyhubovala jsem si znovu a trochu se zklidnila. Doma jsem dopis až s ceremoniální pečlivostí rozbalila. Pod hlavičkou oznamující, že dopis přišel z Právnické fakulty Univerzity Karlovy, se skvělo datum přijímacích zkoušek. No konečně. S vědomím, že mi nezbývá příliš času, jsem se náruživě vrhla na studium.

Rodiče přišli domů až k večeru. Maminka se na mě přišla podívat do pokoje, kde jsem se hrbila nad stohem učebnic, které jsem bez toho již znala zpaměti. Pohled jí padl na rozevřený dopis. „Takže sis to nerozmyslela,“ zkonstatovala neutrálním tónem. Otočila jsem se tváří k ní a zavrtěla jsem hlavou. Její oči posmutněly a já se musela odvrátit. Nedokázala jsem se na ni dívat, když se takhle tvářila. „Mami, promiň, ale já opravdu nechci bejt učitelka a ani technik, jak by si přál taťka. Moje srdce mě táhne jinam.“ „Však já vím, zlatíčko. Nemusíš se omlouvat, my se nezlobíme.“ „Ale zklamala jsem vás.“ „Vůbec ne,“ zaprotestovala mamka, ale na její tváři bylo jasně vepsáno, že nemluví pravdu. Skvěle, pomyslela jsem si kysele a znovu ve mně zahlodaly pochybnosti, jestli jsem se rozhodla správně.

Ke zkouškám jsem odjížděla den předem, abych předešla možnosti, že se kvůli nepřesným vlakům a případným sebevrahům, kteří měli ve zvyku skákat pod vlak zásadně, když jsem v něm seděla já a spěchala jsem, nestihnu včas dostavit na fakultu. Když jsem se u vchodu podepisovala do prezenční listiny, ruka se mi třásla tak, že můj podpis byl takřka nečitelný. Paní, která tam seděla u stolu, mě uklidňovala, ať prý nejsem nervózní, čemuž jsem se musela pousmát. Netřásla jsem se nervozitou, nýbrž nedočkavostí. Učila jsem se a věděla jsem, že vím vše, co bych mohla potřebovat. Nemohli mě ničím překvapit. V životě jsem si nebyla sama sebou tak jistá jako v té chvíli. Tedy do té doby, než se mi opětovně zjevila před obličejem má, svou jedinou dcerou zklamaná matka. Ale kušuj už, zavrčela jsem v duchu nevrle a veškerou svoji pozornost jsem obrátila k testu, který právě přistál na lavici přede mnou. Tak jdeme na to.

Jestli doba před doručením pozvánky k přijímačkám byla k nevydržení, tak čas, který zabralo vyhodnocování výsledků a jejich následné rozesílání všem uchazečům, se rovnal nikdy nekončícímu utrpení na ďáblově mučidle. Oproti své předešlé neochvějné jistotě jsem si nyní sama sebou nebyla jistá vůbec. Kvůli tomu drobnému zaváhání, zda dělám správnou věc a jestli bych se přeci jen neměla podvolit nevyslovenému přání svých rodičů, jsem se nemohla pořádně soustředit na testy, které mi tak přišly daleko těžší, než ve skutečnosti byly. Zaskřípala jsem zuby a vyběhla jsem z domu. Byla jsem nervózní jako kočka s dlouhým ocasem v továrně na houpací křesla, a jestli mi něco mohlo pomoci od té protivné nervozity, byl to tanec.

Nešetřila jsem se a vydala ze sebe úplně všechno. I trenérka si toho všimla a zdála se mojí nadprůměrnou aktivitou příjemně překvapena. Ze sálu jsem odcházela propocená od hlavy až k patě, že to až vypadalo, jako bych se byla osprchovala.

Domů jsem se tak tak doploužila, a jestli mi nějaká energie u vchodu do domu zbývala, spotřebovala jsem ji na výšlap do schodů, jelikož nějaký šikula opětovně zablokoval výtah. Ztrhaná způsobem, že jsem neměla sílu ani na to být nervózní, jsem vpadla do dveří a jediné, co jsem chtěla vidět, byla sprcha a následně postel. To mi ovšem nemělo být dopřáno.

Jen jsem nakoukla do kuchyně, abych zjistila, kdo je doma, když tu mi pohled padl na stůl, kde ležela nenápadná bíla obálka. Se srdcem spadlým až kamsi do hlubin žaludku jsem ušla těch několik málo kroků ke stolu a opatrně jsem se na obálku podívala. Bylo to tady. Na sprchu i postel jsem zapomněla jak na smrt a sáhla jsem po noži na dopisy. Zatajila jsem dech a do papíru řízla tak obezřetně, jako bych se snad bála, že mě pokouše, když si nedám pozor. Vypadl na mě štos papírů. Na jednom z nich byl pod nadpisem „Přijati byli:“ seznam číselných kódů žáků, kteří se na svou vytouženou školu dostali. Polkla jsem. Najednou jsem si nebyla jistá, jestli to chci vědět. Vzala jsem to odspodu. Pečlivě jsem kontrolovala každý kód. Když už jsem se dostala k prvním deseti přijatým, znervózněla jsem ještě víc. Tam už nemůžu být, výsledky jsou řazeny podle počtu dosažených bodů a já ty zkoušky nezvládla. Posledních pět. No tak!  A pak se to stalo. S otevřenou pusou jsem zírala na arch papíru přede mnou. To není možný! V tu chvíli zarachotil ve dveřích klíč a za několik málo okamžiků už vedle mě stál taťka. „Copak se stalo, neříkej mi, že tě nevzali.“ „Ne,“ vyrazila jsem ze sebe. „Ne?“ ptal se jen se špatně skrývanou nadějí v hlase. Otočila jsem se na otce stále s nejvyšším údivem v očích. „Ne, oni mě vzali. Jsem první přijatá!“ vykřikla jsem nadšeně a vrhla jsem se mu kolem krku. „No to je překvapení,“ koktal a já jsem si opět nemohla nevšimnout toho zklamání, které se na tváři zračilo i mamce, když se tu báječnou novinku dozvěděla.

Bylo mi do breku. Nadšení bylo pryč a já zase přemýšlela, jestli jsem přeci jenom neudělala chybu. Chtěla jsem být právničkou, to byl jeden z mých životních snů a rodičům se to bůhvíproč nelíbilo. Mrskla jsem polštářem do rohu pokoje a posadila se na posteli. Ve ztichlém bytě jsem slyšela jen tikot hodin a vlastní přerývaný dech. Byla jsem na sebe tak moc hrdá, že jsem napsala přijímačky ze všech nejlépe, a ta hrdost se nyní prala s pocitem provinění pramenícím ze zklamání mých milovaných rodičů. Chytila jsem se za hlavu a snažila jsem se potlačit tu náhlou touhu se rozbrečet. Marně. Slzy mi kanuly po tvářích a já jen zadržovala vzlyky, abych rodiče nevzbudila, poslední, co jsem v tu chvíli potřebovala, bylo jejich utěšování. Část mě, která chtěla vyhovět rodičům, navrhovala, ať se na právničinu vykašlu a radila mi uposlechnout přání těch, jež mě přivedli na tento svět. Ovšem byla tu i druhá půlka, to mé já, které bylo hrdé a cílevědomé a které mě zkrátka vidělo jakožto úspěšnou obhájkyni spravedlnosti. Já sama jsem jen bezmocně seděla a sledovala jsem, jak se ty dvě půlky perou a přetahují, a čekala jsem, kdy jedna z nich zvítězí. Tu noc jsem nezamhouřila oka. Až když nebe na východě počalo blednout, zmohla mě únava natolik, že jsem nebyla schopná zůstat déle vzhůru a propadla jsem se rovnou do nejhlubšího spánku beze snů. Když jsem se probudila, měla jsem jasno. Ambiciózní „já“ zvítězilo a mohla jsem se bez váhání vrhnout na studia.

Vyběhla jsem na schody před budovou školy záříc jako polední sluníčko, které oproti faktu, že už byl říjen, vytrvale hřálo a zalévalo svým přívětivým teplem celou Prahu. První týden ve škole byl úžasný. Byla jsem nadšena a nebýt přízraku mých zklamaných rodičů, byla bych pravděpodobně nejšťastnější člověk na světě. Právnická fakulta, o které jsem takovou dobu snila, mi otevřela dveře a já do nich s radostí vběhla. V to příjemně teplé odpoledne jsem byla přesvědčena, že už se mi nic nemůže postavit do mé cesty vedoucí k úspěšné právnické praxi. Jak se ale ukázalo, zase jsem se jednou pořádně zmýlila.

 

I přes nepopiratelný fakt, že mě právo vždycky zajímalo a chtěla jsem se mu věnovat, tu byla ještě jedna věc, bez které jsem nemohla žít, a tou byl právě tanec. Od chvíle, kdy jsem se naučila pořádně chodit, jsem tancovala a ve svých dvaceti letech jsem si nedokázala svůj život bez tance představit. Proto jsem si v Praze vyhledala tamější taneční skupiny a školy a při každé volné příležitosti jsem je obcházela a zkoumala jsem, kam bych se hodila. Nesčetněkrát jsem si vyslechla, jaký mám talent, ale já stále nebyla spokojená. Měla jsem určitou představu, jak chci tancovat, a žádná z těch skupin, které jsem navštívila, mě bůhvíjak nezaujala. Až jednou jsem v jedné uzounké křivé uličce v historické části města narazila na vývěsní tabuli, na které stálo jen prosté „Taneční škola“. Zamračila jsem se. Ta cedule tu bude asi hodně dlouho a už jsem chtěla odejít, když tu jsem zaslechla z oken mou oblíbenou písničku a ono pro nacvičování choreografie příznačné raz-dva-tři-a-čtyři-pět-a-šest-sedm-osm. Zvědavost mi nedala a já stiskla omšelý zvonek. Netrvalo dlouho a ke dveřím přiběhla drobná ženuška ve středních letech. „Přejete si?“ Když jsem ze sebe vykoktala, proč ruším uprostřed nácviku, s úsměvem mě pozvala dál. Šla asi dva kroky přede mnou a její ladná chůze nemohla nechat nikoho na pochybách, že má před sebou zkušenou tanečnici. V sále sedělo v kroužku asi deset tanečnic a mě stačilo pět minut, během kterých jsem zhlédla onu právě nacvičovanou choreografii a poslechla si, čemu všemu se tento komorní soubor věnuje, abych si ujasnila, že jsem objevila, co jsem hledala.

Kriticky jsem se sledovala v zrcadle. Upnuté tílko obepínalo mou postavu více, než by mi bylo milo. Vždycky jsem opovrhovala anorektičkami a dívkami, které nejedly jen proto, aby se jim nevytvořil faldík navíc, a teď jsem vypadala úplně stejně. Zašklebila jsem na tu vyzáblinu v odraze a ona mi to oplatila. Musím zase trochu nabrat, rozhodla jsem se, když jsem se soukala do dlouhé sukně s vysokým rozparkem. Od starších známých jsem slýchávala, jak vždycky ve zkouškovém období z toho stresu zhubli i několik kilo, ale já jim to nikdy nevěřila. Nyní, když jsem sama byla chodícím důkazem, že to tak skutečně funguje, jsem se musela svojí naivitě od srdce zasmát. Ale nebyl čas se rozptylovat.

Chtěla jsem si trochu přivydělat a role v tomhle představení by se mi moc hodila. Všude kolem mě jsem viděla nejisté tváře těch profesionálních tanečnic, které se snažily svou zoufalou nervozitu z neúspěchu překrýt nabubřelým výrazem a tlustou vrstvou make-upu, většině se to ale opravdu nedařilo. I mě trochu hryzala nejistota, ale dokázala jsem ji udržet na uzdě.

„Barbora Němcová!“ Při zaznění svého jména jsem leknutím až nadskočila, čímž jsem si vysloužila opovržlivý úšklebek od jedné zdejší tanečnice, která vypadala, že pamatuje ještě doby Degasovy. Nevšímala jsem si jí a vběhla jsem na podium. Dala jsem do toho vše, což se projevilo i na listině se jmény přijatých. Když jsem večer volala domů, abych jim sdělila tu radostnou zprávu, že mě můžou vidět tančit v Divadle Na zábradlí, opětovně jsem se ze strany mých rodičů nedočkala žádného přívalu nadšení. Zoufale jsem si povzdechla a jako tenkrát byla i teď veškerá radost z úspěchu ta tam. Začínala jsem je podezřívat, že mi to dělají schválně, aby mě potrestali za to, že jsem je neuposlechla.

Do premiéry zbývala asi hodina a já jsem seděla schoulená na židli v rohu a snažila jsem se nervozitou nepozvracet. Před chvilkou mi totiž jistá dobrá duše oznámila, že jsem jediná amatérská tanečnice, kterou přijali. Taková zpráva by mi za normálních okolností asi vyzdvihla sebevědomí až nad špičku petřínské rozhledny, ale v tu chvíli mě to spíše potopilo a já se teď ptala sama sebe, co tam vlastně dělám. Přemýšlela jsem, proč jsem se tam vlastně hlásila. Ano, měla jsem od přírody talent, ale tyhle slečny a dámy kolem mě byly úplně jiná šarže. Fakt, že si to režisér nejspíš nemyslí, a proto mě přijal, byl v tu chvíli upozaděn obavami. Měla jsem sem vůbec chodit? Ptala jsem se zoufale sama sebe. Zvonek. Znamení, že je čas jít na scénu. Sebrala jsem veškerou odvahu, která mi zbyla, a odhodlaně jsem se zařadila mezi své spolutanečnice. Zvládnu to. Musím! A taky že ano. Odtančila jsem celý svůj part bez jediné chybičky. A stejně jako při premiéře jsem tak tančila i ve všech následujících představeních. Až jednoho zimního večera přišel další šok.

Po představení jsem jako vždy odcházela ze šatny, když mě zastavil elegantně ustrojený muž v doprovodu ještě jednoho menšího mužíčka, který vedle svého urostlého kolegy se svou drobnou postavičkou vyhlížel jako nevyvedené domácí zvířátko. „Dobrý večer, slečno, neradi vás obtěžujeme, ale tady můj kolega by s vámi chtěl mluvit,“ vysypal na mě ten elegán a já jen zmateně přihlížela. Slova se ujal onen kostnatý mužík.

Seděla jsem naproti němu v jedné útulné sklepní vinárně, zírala jsem na něj s vyvalenýma očima a bylo v tu chvíli úplně jedno, jak hloupě proto musím vypadat. „Tak co vy na to, Báro, berete to?“ „To by ale znamenalo nechat školy, chápu to správně,“ ujišťovala jsem se znovu. „Ano, náš soubor hodně cestuje po světě a příprava vystoupení a choreografií vyžaduje stoprocentní nasazení. Pakliže vám jde o ukončení studia, můžete ho přece na čas přerušit, nebo dostudovat dálkově,“ nabízel mi pan Schreiber lákavé možnosti, jak vyřešit nastolené dilema. Zapíchla jsem pohled do sklenice od vína, kterou jsem stále držela v prstech, byť už nějakou tu dobu zela prázdnotou, a opětovně jsem sváděla boj sama se sebou. „Předpokládám, že se jedná o tak exkluzivní nabídku, že se musím rozhodnout okamžitě,“ pronesla jsem nepřítomně. „Bylo by to nejlepší,“ podotkl majitel nejznámějšího mezinárodního tanečního souboru s tím lákavým a třpytivým příslibem úspěchu. „Tomuhle se dá jen těžko říct ne,“ rozhodla jsem se konečně, „zapište si mě.“ Muž se spokojeně usmál. „Bude mi ctí s vámi spolupracovat.“ Zaplatil a odešel.

Ještě ten týden jsem si začala zařizovat dálkové studium. Bylo s tím neskutečné množství problémů a já jsem proseděla večery s hlavou v dlaních a dlouho do noci jsem přemýšlela, jestli jsem se rozhodla správně. Opět se ve mně rvaly ty dvě půlky, tentokrát ta se slabostí pro právnickou profesi prohrála. Mé já v podobě tanečnice bylo silnější. Jaká ironie. Rodičům už jsem raději nevolala, ani jsem jim nedala jinak vědět, jak jsem se rozhodla. Tanec mi byl milý stejně jako právo, ale zjistila jsem, že se radši udřu při tančení než při studiu. Bylo rozhodnuto, tedy alespoň jsem si to myslela.

Stalo se, že jsem slíbila kamarádce, která trénovala malé děti v jedné taneční skupině, případnou pomoc, bude-li ji potřebovat. Jednoho sobotního rána mi Klára volala, jestli bych nemohla ten den vzít jeden trénink, že musí z nějakého důvodu do nemocnice. Souhlasila jsem. K druhé hodině odpolední jsem nakráčela do sálu, kde už na mě čekala skupinka asi desetiletých holčiček, které se nemohly dočkat, až mi předvedou, co umí.

Nechtěla jsem si to přiznat, ale celé ty dvě hodiny, jež jsem tam s nimi strávila, mě bavily snad víc než samotný tanec. Zavrtěla jsem hlavou, takový nesmysl. Jedna odsuplovaná hodina a na takovéhle myšlenky mě přivědla, už abych se vrátila mezi svoje tanečníky. A také jsem se vrátila. Tančila jsem nyní osm hodin denně, tanec se stal mým životem a já cítila, jak mi živoucí energie proudí celým tělem. Nešlo mi o slávu nebo prestiž, chtěla jsem hlavně tančit a soubor Caleido’s, kam jsem vstoupila, byl tím nejlepším místem, kde jsem mohla spojit svou lásku k tanci a potřebu výdělku, jelikož jsem opravdu nechtěla být dále finančně závislá na rodičích. Měla bych jim asi oznámit, jak jsem se rozhodla, ale nějak jsem k tomu nemohla sebrat sílu. Pokrčila jsem rameny, však on se správný čas jednou najde, není kam spěchat.

Vyjma svých tréninků jsem ještě chodila suplovat za onu kamarádku, která si pro mě záhadným způsobem zlomila nohu tak hloupě, že skončila s „nechodící“ sádrou. Práce s dětmi mě bavila a holčičky mi postupem času přirůstaly k srdci, aniž bych si to uvědomila. A to mě mělo znovu postavit před těžkou volbu.

Začínala šňůra představení. První týden v Národním divadle v Praze, pak Londýn, Paříž, Barcelona a další nespočet neskutečně lákavých míst. Na moje první vystoupení s Caleido’s se i přes přemrštěnou cenu lístků přišla podívat snad polovina děvčátek, které jsem nyní dočasně učila. Všimla jsem si jich až po představení, kdy mi v doprovodu Kláry, která se dobelhala do mé šatny o berlích, přišly předat obrovskou kytici růží. Musela jsem vynaložit veškerou energii, abych se nerozplakala jako malá. Tak moc mě to dojalo.

Vstoupil pan Schreiber. „A tady jste, Báro, už jsem se bál, že mi vás někdo odloudil. Jen jsem vám chtěl dát tohle,“ řekl, podal mi list papíru a zase zmizel. „Co je to?“ dorážela zvědavě jedna z holčiček. „Rozpis dalších vystoupení, vypadá to, že budu pryč skoro rok.“ V tu chvíli se nálada v místnosti změnila, jako když někdo otevře dveře od mrazáku. „Takže už nás nebudeš trénovat?“ fňukla Natálka a začala natahovat. „No víš-,“ zadrhla jsem se. „Já myslela, že už nás budeš učit spolu s Klárkou,“ přisadilo si další děvče plačtivě. Nevěděla jsem, co na to říct. Sledovala jsem smutné tváře malinkých holčiček a mě samotné se zmocnilo zoufalství. Co jen budu dělat? Něco se ve mně v tu chvíli zlomilo a já musela na vzduch. „Omluvte mě,“ vyhrkla jsem a vyběhla jsem ven.

Vpadla jsem do ulice a přeběhla jsem silnici, až jsem skončila na břehu Vltavy. Měla jsem na sobě jen kostým a byla mi hrozná zima, ale mě to bylo jedno. Už zase tady byl ten pocit rozdvojení. Už zase se prala dvě moje já. Už zase se mi měnily zdánlivě neměnné plány. „Co jen budu dělat?“ ptala jsem se nahlas sama sebe a zíraje do temných vod Vltavy jsem se rozplakala. Nedokážu se rozhodnout. Co teď? Něco mě zatahalo za sukni a já se polekaně otočila. Stála tam Natálka. S kudrnatými zrzavými vlásky a v bílých šatičkách vypadala jako andílek. „Mám tě ráda, nechci, abys odešla. Že tady s námi zůstaneš?“ zaprosila a objala mě kolem pasu, jelikož výš nedostala. Sesypala jsem se jako domeček z karet. Proti tomuhle se nedalo bojovat.

Vystoupila jsem z Caleido’s, čímž jsem si uzavřela cestu ke kariéře světově známé tanečnice, dostudoval jsem práva, i když  jsem se jim už nikdy nevěnovala, vrátila jsem se do rodných Pardubic a začala jsem žít trénováním dětí.

 

Rozhlédla jsem se po tělocvičně, která se otřásala mnohohlasým „Bárá má narozeniny, my máme přání jediný…“ a šťastně jsem se smála. Hezčí oslavu třicetin si nemůže nikdo přát. Stohlavý dav mých svěřenkyň se nahečmal do jediné tělocvičny za jediným účelem, popřát mi k narozeninám. Brečela jsem štěstím a hlavou mi běžel celý ten sled událostí, který mě k téhle práci dovedl.

 

Musela jsem často volit a nikdy to nebylo snadné. Pak jsem trávila nekonečné hodiny přemýšlením nad tím, jestli jsem se rozhodla správně. Nevím, jestli má dřívější rozhodnutí byla správná, možná ano a možná taky ne, ale je jedno, kterého nikdy litovat nebudu, a sice toho, které jsem učinila onehdá na břehu Vltavy.