Myrionova smrt

Myrion poposunul židli. Seděl u zdi a nevěděl co bude dál. Tohle byl jediný pohyb, který si dovolil udělat. Navíc nic víc ani nemohl. Měl svázané ruce. Strach ho už dávno přešel... Nebo spíš dosáhl krajní meze a Myrion si ho již neuvědomoval. Věděl, že sedí na židli. Věděl, že přímo naproti němu jsou odemčené dveře. Jediné co nevěděl, bylo co udělat aby se k nim dostal. Znovu se pokusil poposunout židli kousek blíž ke dveřím. Doteď se soustředil na to, aby se dostal na druhou stranu a prošel dveřmi, ale až teď se zamyslel nad tím, co asi za těmi dveřmi je. Probudil se už tady. Nevěděl co ho čeká, kde se tu vzal a proč tu je. Nevěděl, jestli se má doopravdy bát nebo ho tu jen schovali. Strach ho však přecejen zachvátil. Strach... Panický strach. Tu uslyšel vrzání dveří. Dveře se pomalu otevíraly a Myrion uviděl světlo. Světlo pochodní. Zničehonic povolily pouta. Myrion vstal. Vyšel ven a octl se na chodbě. Táhla se klidně mnoho mil nalevo a stejně tak napravo. V pravidelných intervalech byly v chodbě rozmístěny dveře. Myrion přirozeně nevěděl kudy se vydat. Najednou zhasla jedna z pochodní. Zablikotala a zhasla. Myrion ucítil podivný tlak a jako domino zhasly snad všechny napravo od té první. Myrion to pojal jako znamení a vydal se nalevo. Vydal se cestou světla. Něco ho však donutilo zastavit. Pocítil něco nebezpečného poblíž. Zrychlil, ale ten pocit sílil. Rozběhl se, ale nepomáhalo to. Pochopil, že se tomu nevzdaluje, že tomu běží rovnou do náruče. Otočil se a vyrazil na druhou stranu. Najednou se mu začaly v hlavě promítat podivné obrazy. Jako vzpomínky, které vytěsnil a nechtěl si vzpomenout. Zastavil se a z očí mu kanuly slzy. Děs, který se v něm probudil dosáhl úplně nové dimenze. Myrion přesně věděl, proč byl zavřený v tom pokoji. Věděl, že měl běžet napravo. Věděl, co ho čeká, když tomu neuteče. Když neuteče tomu monstru, co se prochází touhle nekonečnou chodbou. Zvedl hlavu a rozběhl se. Věděl, že ho to sleduje. Neslyšel kroky, ale věděl to. Přidal na rychlosti až doběhl k poslední rozsvícené pochodni. Buď se mohl schovat zpět do své cely a to monstrum by ho nechalo na pokoji nebo mohl utíkat dál a doufat, že jednou narazí na konec téhle noční můry. Zhluboka se nadechl a chtěl se znova rozběhnout uslyšel však kroky. Sám byl bos a jediné co do teď slyšel bylo plácání jeho chodidel o zem a prskání pochodní. Slyšel jak boty klapou o kamenou zem a věděl čí jsou to boty. Když ho neslyšel, ukájel se představou, že pokud ho chytne, bude to znenadání a že si to ani neuvědomí. Teď ho děsilo, že ví přesně jak daleko od něj je. Už dávno běžel... Běžel tmou. Bál se. Cítil, že mu svaly vypovídají službu a že už ho dlouho poslouchat nebudou. Brzy se bude muset zastavit. Běžel však jak nejrychleji to šlo a až teď ho napadlo, že si mohl pochodeň vzít s sebou. Tu kroky ustaly. Myrion se zastavil a naslouchal. Slyšel praskání pochodně.

Znovu se ozvaly kroky, ale Myrion už se nedokázal dát do běhu. Pokusil se udělat krok, ale zakopl a skončil na zemi. Chodbou se blížilo světlo. Na Myriona začal padat splín. Znovu se mu po tvářích spustily slzy. Sedl si a otevřel oči. Utřel slzy a hleděl na blížící se světlo. Uslyšel šepot. Jakoby zdi šeptaly. "Zemřeš." Neustále opakovaly tohle slovo.

"Zemřeš." Myrion vzteky zavřel oči a zacpal si uši. Když byl doteď klidný, veškerý strach teď vyplynul na povrch. Nadechl se a rozkřičel se jako nikdy. Pohlédl před sebe a došlo mu, že mu už moc času nezbývá. Přestal křičet a sklopil hlavu... Osud si ho našel. Myrion na tom místě zemřel.