Štěstí

Štěstí . . .

Na vyvýšeném podiu uprostřed sálu, osvětleném bodavě ostrým světlem šesti párů mohutných reflektorů, které ji osvětlovaly z podhledu, tančila mladá dívka.

Byla velmi krásná, štíhlá, možná až křehká,  a nesporně pohybově nadaná.

V jejích pohybech se až neskutečně odrážel každý tón hudby, která její vystoupení doprovázela. Jako by ta melodie vycházela přímo z jejího těla.

Se zaujetím sledoval, jak, - za hlasitého povzbuzování houfu přiopilých mužů, vyřvávajících přisprostlé dvojsmyslné narážky a slintajících blahem, s lokty opřenými o hranu podia, - odkládá kousek po kousku svoje oblečení.

A zbývalo ho opravdu už jen velmi málo.

„Proč asi tuhle práci dělá ?“, napadlo ho, zatímco dívka nacvičenými pohyby odkládala podprsenku.

Kolem podia to zašumělo zklamáním.

Patrně pro tu klaku ten kousíček prádla sliboval ukázat víc, než se v něm skutečně nacházelo.

Z houfu se začaly ozývat hanlivé poznámky, které chvílemi zněly až jak urážky.

„Chudáci“, pousmál se a otočil se do míst, kde se dal tušit bar.

Najednou totiž dostal strašnou žízeň. Žízeň, která pálila, jako rozžhavený drát, žízeň, která doslova spalovala vnitřnosti. „Krucinál, co to je ?, co se to se mnou děje?, a kde jsem se tady vlastně vzal?, co tady dělám ?“ běželo mu hlavou, zatímco mu barman sypal do minerálky led.

Ten ho příjemně zchladil.

Otočil se zpátky k podiu, na němž se blížil vrchol děje.

Houf mlsných kocourů kolem ani nedutal. Dívka se položila na záda, zvedla nohy kolmo vzhůru, a pomalu pomaloučku stahovala kalhotky.

Nikdo u podia ani nedutal. Zírali na semknutá stehna, vztyčená několik desítek centimetrů od jejich obličejů, a čekali na velké finále.

Napětí by se dalo krájet.

Kalhotky stoupaly vzhůru, jako vlajka na stožár vlajkové lodi, až dostoupaly k vrcholu.

Potom rázně opustily „stožár“, a velkým obloukem se snášely k podlaze.

Dívka spustila sevřená stehna maličko níž, tedy blíž k divákům, a pak je jediným rychlým pohybem rozevřela do širokého „vé“.

Dav nepopsatelným způsobem zavyl.

V tom výkřiku bylo překvapení, leknutí, odpor, možná až zhnusení, prostě – šok.

V té vteřině totiž ti uslintaní diváci zjistili, že ta dívka je celou dobu klamala.

Že ve skutečnosti žádnou dívkou není, protože dívky vypadají dole docela jinak.

Neudržel se a hlasitě se rozesmál. Doslova řval smíchy, a nešlo to zastavit.

Nezastavil ho ani vztekem zkřivený obličej téměř dvoumetrového monstra, které se odpoutalo od podia, a teď mu ze vzdálenosti několika centimetrů civělo do obličeje, a syčelo „Čemu se tady chechtáš ty svině? Kdo ti je k smíchu ? Jáááá snad??“

Nezastavilo ho ani to, když se v ruce toho chlapa zaleskl nůž.

Pak mu hrdlem projela palčivá bolest, jako kdyby mu hrtan zalilo žhavé olovo. Najednou bylo všechno kolem rudé.

Pak ucítil bodnutí do hrudníku, a další, a další.

Ležel na zemi, a zoufale se snažil zvednout ruce, aby zastavil ten nemyslící vražedný stroj.

S největším vypětím se mu to konečně podařilo. . .

* * *

„ Hýbe se, hele, on se pohnul, POHNUL SE !!!“ uslyšel dívčí hlas, přicházející odněkud z veliké dálky.

„Otevřete oči, slyšíte, nespěte, otevřete oči, haloo pane, otevřete oči ! Nesmíte spát !“

Rudá mlha se pomalu začínala rozpouštět. Uviděl zvětšující se kužel bílého světla.

Otevřel oči, a zíral do několika zakuklených tváří, které se nad ním skláněly.

Překvapilo ho, že nikde nevidí žádný obvaz, ani náznak rány, či jizvy. Ničemu nerozuměl.

Nechápal co se sním děje, nevěděl, kde je, ani proč tam takhle blbě leží.

„Co ode mne chcete? Kde to jsem“ vykresloval okoralými rty každou hlásku.

„Ležte, nemluvte, vysiluje vás to. Jste v nemocnici. Právě jste zvítězil nad meningokokovou infekcí.

Teplota klesá.“

„Nejhorší máte za sebou.“

„No tak doktore, tak mu konečně taky něco řekněte, vdyť je to vaše práce. Vaše zásluha“.

„ No tak !!“

„Ale - co bych říkal – snad jen, že máte na tomhle světě asi ještě nějaké důležité poslání, protože tentokrát jste měl, bez nadsázky,  . . . obrovské štěstí.“