Naivita na prodej

Zaparkovala jsem auto jako obvykle na příjezdové cestě před mým bytem. Po cestě do schodů přemítám nad včerejším večerem. Podle mého názoru se včerejší schůzka docela povedla, určitě se brzy ozve. Nebo neozve? Nesnáším čekání. Vytáhla jsem klíče a otevírám dveře od mého bytu. Není moc prostorný, ani nijak draze vybavený, ale je můj. Jako obvykle chodím tašku do rohu a pověsím si kabát na věšák a boty pečlivě schovám do botníku.

Práce mě vždy dokáže perfektně vyčerpat. Člověk by řekl, že po roce dělání stejně nudné práce v obchodě s oblečením si na to prostě zvykne. Nezvyknete. Nohy nikdy nepřestanou být bolavé, hlava nikdy nepřestane být otupělá a lidi nikdy nepřestanou být stupidní. „Mám si vzít velikost S nebo M?“ To se opravdu některé ženy po čtyřicítce nemohou smířit stím, že jejich krásné postavy sfoukl čas?

Vidím jedinou možnost jak se dnes odreagovat. Vana, hudba a dobrá knížka. Voda je moc horká, ale co, věci vždycky nejsou tak jak nám vyhovují, tenhle večer se smířím snad se vším. Stále nevolá. Vana je poměrně uvolnujcí, ale není žádná novinka, že po půl hodině válení je mi z horké vody blbě. Pozítří škola. Někdy si říkám proč jsem odešla od rodičů když ještě studuju. Je hezké, že mi posílají peníze abych lépe vyšla, ale i tak je to docela dřina. Příjdete o spousty teplých jídel a musíte se starat o účty. Proč jsem vlastně na sebe přebrala zodpovědnost? Chci být zase dítě. Sladké časy na základce a střední škole, nechápu proč jsem si stěžovala na život. Neměla jsem proč.

Vlastně jsem docela lempl, kdybych já idiot se začla na zkoušku učit před pár dny, neměla bych toho teď tolik. Nikdy jsem se nedonutila dělat věci včas. Řídila jsem se motem „co můžeš udělat dnes, odlož na zítřek“ a docela se mě pořád drží. Kdy už mi konečně dojde, že takhle to dál nejde ?

Uběhla hodina, vzdala jsem to. Dneska už na to nemám. Netuším, co by mi dnes mohlo zpravit náladu. Možná hovor od mého včerejšího rande. Udělala jsem snad něco špatně?

Nesnáším rána, nesnáším toho kdo je vymyslel. Někdo by je měl zrušit. A toho člověka taky. Každý den, to stejné stereotypní ráno. Sednu ke stolu, popíjím kafe, kouřím cigaretu. Poté se odeberu do koupelny, obléknu se a mířím do centra. Jezdit do centra je poměrně unavující, spoustu lidí, většina z nich naštvaných už jen z toho, že jsou naštvaní, že ostatní jsou naštvaní.

Když jsem přišla do práce, byla tam už moje kolegyně Valérie. Milá paní ve středním věku, nikdy jsem se jí nezeptala kolik jí přesně je. Je mi jasné, že až budu v jejím věku, taky se tím nebudu chtít chlubit. „Ahoj Andrio, dnes seš tu nějak brzy“ usmívá se a mává. Vlastně mi docela po ránu zvedá náladu, je hezké vědět, že aspon někdo je rád, že vás vidí. „Dobré ráno Val“ odvětím jí jako pokaždé. „Tak co, povídej, ozval se ti ten mužský ze soboty?“ „ Neozval“ Val ke mně přicupitala a pohladila mě po rameni. „ Z toho si nic nedělej, nikdy vlastně nepochopím kdo zavedl to hloupé pravidlo tří dnů, nepřipadá ti to jako hloupost? A jestli se toho vážně drží, nestojí ani za to aby ses nad tím trápila“. Měla pravdu, vážně je to hloupost a vážně nestojí. Spíš se divím, že někdo jako Val toto pravidlo zná. „ Máš pravdu, ale já se nad tím netrápím, tak to prostě chodí“ Lhala jsem, trošku mě to trápilo. Možná jen ztratil moje číslo, nebo ho přejelo auto. Nebo je víc než možné, že prostě nemá zájem. Je hezké, že kamarádky se nás snaží podpořit, ale nalhávat nám neustále naděje ohledně mužů ještě nikdy nepřineslo nic dobrého. „On se ti ozve, uvidíš, vždyt ženu jako ty musí chtít každý“ Samozřejmě, když jsme všichni tak úžasné tak proč je většina z nás stále svobodná? Vtipné, snaží se nám pomoct, ale přitom nám to časem ještě víc ublíží. Žít v neustále naivitě, k čemu to je. I když to říká ta pravá.

Stojím a koukám na kluka zhruba v mém věku, co vypadá trochu rozpačitě. Nemotorně si prohlíží dámské podprsenky a je vidět, že mu to není zrovna příjemné. „Dobrý den, mohu Vám s něčím pomoct?“ Otočil se čelem ke mně, ale do očí se mi nepovídal. „No, hledám spodní prádlo pro přítelkyni k narozeninám, jen nevím její velikost a vlastně ani nevím co by se jí mohlo líbit.“ Rozkošné, jak si muži hrají na všeználky, ale když přijde na spodní prádlo, jsou bezradní. Podívala jsem se blíže na jeho obličej. Je mi povědomí, určitě jsem ho někde zahlídla. „Pokusím se vám pomoct“ V těchto situacích je nejlepší vybírat to co se líbí mě. Přítelkyním se to líbit nemusí, ale to už není můj problém. Existuje pořád reklamace. „Pokud absolutně nevíte, zkuste tohle. Je to klasika většinou se líbí všem.“ Ukazuji mu černou krajkovanou podprsenku. Vypadá to, že jemu se líbí také. Poprvé se mi podíval do očí. Já věděla, že ho znám. „Jordane?“ Nemohla jsem si nevšimnout překvapení v jeho tváři když mě viděl. „Andrio? Jsi to ty? Kolik už je to let?“ S nadšením jsme se oba obejmuli. Objetí je hezká věc. Podle něho se dá poznat jestli vás dotyčný rád vidí. A on mě viděl rád. „Pár let to bude, typuju to na osmou třídu. Já myslela, že jste se s rodičema odstěhovali?“ Pokrčil rameny. „Taky, že ano, ale mě už není čtrnáct let. Přestěhoval jsem se zpátky, ani mě nenapadlo, že budeš stále ve stejném městě. Po čase jsem na tebe ztratil všechen kontakt. Musíme zajít někam na kafe a pokecat co se za ty roky stalo.“ „Dobrý nápad, co zítřek?“ Z kapsy si vytáhnul mobil. „ Zítřek zní dobře, dej mi číslo.“ Nadiktovala jsem mu na sebe číslo.

Nemohla jsem si odpustit nadšení, které ve mně vyvolal. Býval to můj nejlepší kamarád a také první láska. Vzpomínam na něj ráda. „No každopádně teď musíme dovybrat dárek tvé přítelkyni, nemáš zhruba představu jakou má velikost?“ Jordan mě sjel laškovně pohledem. „Řekl bych, že tak dvakrát větší jak ty, od těch čtrnácti se ti snad zastavil vývoj?“ vůbec se nezměnil. Provokatér jako obvykle.

Nemyslí to zle, ale já nemohu za to, že mám malá prsa. Zasmála jsem, ale radši to nekomentovala. Podala jsem mu správnou velikost. „Vyhovuje?“ „Samozřejmě, dávám na tebe, snad se mi to osvědčí jako vždy.“ Měl pravdu, když tak vzpomínám, měla jsem vždycky pravdu. „Divím se, že si to přiznal, jako malej ses se mnou vždycky hádal“. Prohodila jsem se úšklebkem. „Já bych se klidně hádal, jen pospíchám musím ještě oblítat pár pochůzek. Počítám s hádkama zítra. Vždy mě bavilo dívat se jak se vztekáš“. Dávám zboží do taštičky a vzhlédnu na něj. „Nemysli si, že si to nepamatuju, ale ani mě už není čtrnáct“. S americkým úsměvem na rtech mu předávám tašku. Zakroutil hlavou a natáhl se po ní. „Tím si nejsem tak jistý“.