MYSTÉRIUM LÁSKY: XX. ZÁPAD SLUNCE

Sotva William odjel, vše jsem pověděla Alici. Ta mě soucitně pohladila po tváři a pevně mě objala, to proto, abych věděla, že ve svém trápení nejsem sama.
Hodiny ubíhaly jako voda můj muž stále nikde. Zatímco jsem chodila z místa na místo, jako bych byla ve snách. Přepadaly mě zlé myšlenky, nemohla jsem jíst, jen jsem neustále vyhlížela Williama. Bylo to tak strašné, že jsem se nezmohla už ani na pláč.
Když už jsem se cítila absolutně bezradná, v tu chvíli mě napadlo, že bych neměla otálet doma, ale měla bych se vydat za Williamem. Plně rozhodnutá jsem si sbalila nejnutnější věci, rozloučila jsem se s Alicí, která mi popřála šťastnou cestu a svižným krokem jsem si to zamířila rovnou do stájí.
Chystala jsem si osedlat koně, když v tom mě zarazil náš posel, který mi předal psaní od mého muže. V dopise stálo: Má lásko, slyším Tě plakat, tak daleko odtud. Cítím chuť Tvých slz, jako kdybys byla blízko u mne. Nikdo Tě nebude milovat, tím způsobem, jako já. Mé srdce přestane bít jen pro Tebe, miláčku. Jen pro Tvou lásku. Kamkoli půjdeš, budu Tě doprovázet. Jsem Tvůj – a umírám pro Tvou lásku. Jsem Tvůj – a moje nebe je kdekoli jsi Ty. Navěky, Tvůj William.
Jen co jsem dočetla dopis, schovala jsem si ho do kapsy, a i když jsem měla oči plné slz, přesto jsem se nezhroutila k zemi, ač jsem k tomu neměla daleko, ale naopak zcela rozhodnutá jsem si osedlala koně. Následovně jsem se vyhoupla do sedla, ačkoli jsem sotva viděla na cestu přes veškeré slzy, i tak můj kůň přesně věděl, kam máme namířeno.
Hnali jsme se širým krajem jako vítr. Jeli jsme dnem i nocí. Byla jsem jako smyslů zbavená, div jsem málem neuhnala toho nebohého koně. Zbýval nám už jen pouhý den, k tomu abychom dojeli k sídlu Lorda Richarda. Jen jeden.
Však nešťastnou náhodou můj kůň klopýtl a poranil si přední nohu. Ač jsem mu jí ihned ošetřila, přesto na ní jen těžce došlapoval. V ten moment jsem došla k názoru, že je příliš pozdě na zběsilé tempo. Je čas, si odpočinout.
K ránu jsme se opět vydali na cestu, byla však mnohem vyčerpávající, než ty předchozí. Zdržovali nás časté přestávky, jelikož můj kůň stále kulhal a jeho zranění se vůbec nelepšilo, ba naopak zhoršovalo. Byla jsem tak zoufalá, že mě napadaly šílené myšlenky. Třeba mi přišlo na mysl, že kdyby to bylo možné, nesla bych toho ubohého koně na vlastních bedrech. Pak mě napadlo, že bych ho mohla uvázat ke stromu, a až bych došla k nejbližší osadě, poslala bych pro něj. Ale nemohla jsem ho tam nechat, bylo mi ho líto. V noci by ho stejně nejspíš roztrhali vlci, protože by vycítili, že je raněný. Takhle byl aspoň v bezpečí, ač trpěl. A tak jsme se volným tempem pomalu dostávali k cíli.
Cesta byla sice úporná, ale k večeru jsme došli až dolů do podhradí. Hned jak to šlo, vyhledala jsem člověka, který rozumí koním. Během krátké doby jsem ho našla. Bez řečí ošetřil mého koně, dal mu napít, protože byl po té cestě pořádně vyprahlý a taky najíst a k mému překvapení ho i vyhřebelcoval. S radostí jsem mu poděkovala a chystala jsem se mu náležitě odměnit, ale odmítl si vzít cokoli, co jsem mu nabízela, jako díky za svého koně. S tak dobrým člověkem jsem se už dlouho nesetkala, proto jsem ho požádala o další laskavost. Zdali by se mi ještě nějakou dobu nepostaral o mého koně. Souhlasil a pohotově ho uvedl do stáje, za což jsem mu neskonala vděčná.
Když jsem usoudila, že je můj kůň v dobrých rukou, vydala jsem se k sídlu Lorda Richarda. Sotva jsem zdolala ten vysoký kopec, málem jsem vypustila duši. Ačkoli jsem jen těžce popadala dech, nemohla jsem vyjít z údivu, přede mnou se rozprostírala široko daleko nádherná země. Kolem dokola spousty zeleně, bystřin okouzlujících svým třpytem a volně se pasoucí zvířata. Je to opravdu vzhledná země. Hotová pastva pro oči. A ve vší té kráse se honosil ještě krásnější hrad.
Na malou chvíli jsem se nechala unášet vším tím skvostem. Dokud se mě nezmocnil náhlý pocit strachu. Cítila jsem, že je něco v nepořádku, jakoby mě svíraly neviditelné paže a má maličkost se nemohla pořádně nadechnout. Dosud jsem nezažila tak silný pocit strachu, smutku a to vše, tak najednou. Nakonec mě to tak zmohlo, že jsem se rozplakala jako malé dítě.
Dávno jsem přestala plakat a začala jsem se rozhlížet kolem dokola. A pak jsem spatřila úchvatný západ slunce. Dala bych cokoli, abych se na něj mohla dívat společně s Williamem. Ať už byl kdekoli, v mysli jsem byla s ním.