Nelhala

"Stůj! Auto!" Bylo to černé audi.
"Až tě jednou něco přejede, tak doufám, že u toho nebudu, nebo že příště počkáš, až zastaví a nevrhneš se bezhlavě přes cestu!"
"Ale prosím tě, klid! Však zastaví, ne?! Nejel moc rychle."
"Až tě něco přejede, nechci to vidět!"
"Dobře. Kdybych náhodou zemřela a tys to zmeškala, alespoň ti zavolám."
"Ale já říkala, že to vidět NEchci!"
"Mno právě!" řekla a zakřenila se. Samozřejmě, že všecko bylo myšleno žertem. Už jsem si na její hloupé vtipy docela zvykla, nikdy je nemyslela úplně vážně.
****************************************************
"Věnujte, prosím, pozornost tomuto hlášení," ozývá se poněkud neobvykle smutně profesorka češtiny ve školním rozhlase. "Stala se velice smutná a tragická věc. Včera zemřela studentka... vana plná krve... v sebeobraně odhozený telefon..."
****************************************************
Tak tedy sbohem - Doprd*le, ale co se vlastně stalo?!
"Co se stalo? Řekne mi někdo, co se s ní stalo?! Ona... Slíbila mi, že zavolá! Ona mi lhala... Nezavolá..." Bylo to hrozné. A nikdo mi nedokázal odpovědět, říct více.
"Cože?? Kdy ti měla volat? Není to už stejně jedno? Teď už nezavolá nikomu."
"Ale ona mi to slíbila," byl to sice jen žert, ale najednou jsem to musela brát vážně, ani nevím proč. Najednou jsem tam chtěla být, ať už bych tomu zabránila nebo ne.
Ne... Nebudu nikomu vysvětlovat, proč mi měla volat. Stejně by to nepochopili. Byla to věc jen mezi námi dvěma, a tak to taky zůstane.
****************************************************
"Dobrou noc," řekla starostlivě a se smutkem v očích.
"Dobrou, mami," zhasla jsem lampičku.
"A..."
"Ano?"
Přisedla si na moji postel, ale nerozsvítila jsem. Tma byla utěšující, pohlcovala slzy tekoucí po tváři. Nikdo je tak nemohl vidět.
"Nechceš něco?" Kroutila jsem hlavou. Neviděla to, ale spíše vycítila: "Vůbec nic? Ani prášek na spaní?"
"Ne, mami. Běž už spát. Neměj starosti."
*****************************************************
Pláč uspává. Spánek je pokojný, dává zapomnění. Když se ráno probouzím, nejdříve si neuvědomuji, co se včera stalo. Začíná mi to docházet. Je to až neuvěřitelné. Pořád si tím nejsem úplně jistá. Mám pocit, že se mi vše zdálo. Ale už vím, že to nebyl jen sen. Bezmyšlenkovitě sánu po mobilu, vytáhnu jej z nabíječky, zapnu... Dvě nové zprávy. Nemám náladu, ale stejně; první psal táta... "Jsme s mamkou v Carfouru... Čekáme... V 10 hodin..."
A druhá je od... Pane bože... ČÍST "Zmeškané/missed call..." Tak přece jen... Zavolala. Vše mi dochází pomalu. Vzpomněla si a zavolala, píchlo mě u srdce. Tak to opravdu nebyl žert. Musela vědět, co se stane. Takže sebevražda. Ale ZAVOLALA...