Odsouzení

Tento článek je fikce! Je to inspirováno kauzou, ale fikce! (měli jsme publicistický styl převést do uměleckého, 20 - 25 řádků)
„Jaký je další případ?“
„Polák Darius Sieczkowski, bývalý student Filozofické fakulty MU, důvodem žaloby je poškozování cizího majetku, konkrétně zalepení zámků na zmíněné fakultě, čímž způsobil škodu v hodnotě 15 000 korun českých.“
„Kdo ho obhajuje?“
„Obhajuje se sám.“
„Nějaké důkazy obhajoby nebo žaloby?“
„Ne.“
„Dobře, podívám se na to, děkuji.“
Soudce otevřel složku a začetl se do případu. V jeho pracovně bylo naprosté ticho, bylo slyšet pouze tikání nástěnných kukaček a rozvážné listování papíry ve složce. Začetl se a podivil se, až si musel sundat brýle a otřel krůpěj potu ze svraštělého čela. Ten chlapec že je z Osvětimi? Jak může někdo vyhrožovat smrtí, dělat takováto zvěrstva a být z tohoto města? Říkal si, že je už starý a nic ho nepřekvapí, ale tohle ho příliš udivilo. Ten hoch nebude úplně v pořádku. Jak může někdo se zdravým rozumem vyhrožovat smrtí, když sám žije blízko místa, kde je smrt na každém rohu?
Zase musí rozhodovat sám a nést za to odpovědnost. Tak co, nechat udělat psychologické vyšetření a zavřít jako blázna nebo odsoudit jako rozumu schopného mladého muže? Soudce uvažoval. Nakonec vstal, vytáhl z peněženky minci a vyhodil. Mince pleskla o jeho dlaň, on ji přikryl a šel k oknu. „Panna – blázen, orel - vězení,“ zašeptal a pomalu odkrýval rukou minci – orel.
Vzdychl, naposled pohlédl na unavené usínající město, vrátil se ke stolu, zavřel složku a otevřel další případ, který ho bude zítra čekat.