Krása vánoc

Ke Štědrému dni chybí už jen tak málo. Vlastně je hned za pomyslnými dveřmi a kdyby to byl člověk, už by dávno mával na přivítanou. Po roce se zase vrátil.
A mladá dívka nevěřící v krásu leží v peřinách a myslí na nedocházející štěstí, na všechno co jí chybí a co by chtěla poznat.
Je již chladná bílá noc, jen hvězdy a měsíc se pohupují na obloze. Celé městečko už spí, jen ona má na nočním stolku stále rozsvícenou vánoční svíci a ne a ne usnout. Nepřestávající nutkání pohlédnout na zářící měsíc ji vyhání z teplého pohodlí.
Jemnou ručkou hladí studené okénko s mrazem vyrytými vločkami na okrasu. Pozoruje povalující se vločky a touží být venku s nimi. Nehledí na ručičky ukazující něco málo přes půlnoc a na saténovou noční košili si navléká zimní kabát. Zachumlá se do mohutné šály a v pravidelném rytmu tanečních střevíčků cupitá z domu. Někdo ji volá, ale přesto žádného hlasu neslyší. Je sladké ticho, ale ten křik jí beztak zvoní stále v uších.
Jsou již dvě hodiny Vánoce a Kristýnka se stále potuluje. Brodí se sněhem a cítí mráz už i pod kabátem, ale nevadí jí to. Je to spíš příjemné mrazení. Jakoby ji zimní vánek objímal. Za celou dobu, co se s úsměvem na rtech procházela osvětlenými ulicemi města, se dostala až na samý jeho okraj a nepotkala ani živáčka. Všichni snili svůj sen doma v posteli…
Ale přesto, přesto tam v dáli za domy, ve sněhovém poli uviděla něco pohybujícího se. Ladným krokem se obrys těla přibližoval. Nemohla se ani bát, jak jí mráz ochabl duši. Po chvilce v obrysu poznala mladého muže.
Jeho výška neurážela její, však štíhlost neprozrazovala vychrtlého kluka. Světlé prameny jemných vlasů mu padaly do tváře a zakrývaly tak jasně modré oči. Jejich barva se měnila z tyrkysové do úplné stříbře. Narůžovělé rty se až ztrácely v bledosti jeho tváře. Ale přesto byly tak neodolatelné. Na mráz, co procházel okolo, byl oděn jen v černém plášti s kápí. Ale nevypadalo to, že by se zrovna třásl zimou. Ale Kristýnka také ne. Po pár hodinách v zimě, oděna podobně málo jako neznámý, se ani ona neotřásla.
Nebylo potřeba slov. Pohledy nahradily všechny ty nepotřebné věty. Vzal ji za ruku, pohladil po tváři. Nebránila se. Začalo opět sněžit. Vločka za vločkou se snášely z nekonečné černi. Vzhlédla k nebi. A pokývla hlavou, jakoby dávala svolení k tomu, co se mělo stát.
Obrovská vločka jí spadla na víčko a ona se otřásla. V ten moment na tom samém místě ucítila vůni. To ji políbily rty neznámého chlapce. Nebe se vzdálilo, když oba upadli do třpytivého závoje. Leželi spolu mezi šumícími vločkami sněhu a tiše se milovali.
Minuta míhala minutu a černá obloha se začínala proměňovat v ponurnou šeď. Hvězdy bledly a i měsíc utekl do svého království.
Když se probudila, přikrytá tisíci sněhovými kvítky, ležela ve svém pokoji, který jí v tu chvíli připadal jako zimní palác. Vášeň a žár jí proudily stále krví a zmatená mysl jí nedávala odpovědí.
Za oknem stál chlapec. Stále tak bledý a krásný. S tím vášním pohledem plným tajemství. Spatřila ho a pochopila, že to všechno není jen sen, jen pouhá domněnka.
„Kdo jsi?“ poprvé od dlouhé noci promluvila. Ale místo odpovědi se jí dostalo jen sklopených očí a milujícího polibku na dálku. Postavila se k oknu a pohladila jeho tvář přes okenní tabulku.
Slunce již ukazovalo teplé paprsky a z domu se začaly ozývat hlady rodičů.
Pohlédl. Již bez úsměvu. A za jeho zády se objevila mohutná křídla. Bílá krásná křídla. Díval se na ni s lítostí a láskou. Opět byla slova zbytečná.
Zmizel.

Léto skončilo. Teplý podzim ale skrýval tajemství. Letos mělo začít sněžit dřív. Kristýnka už jen ležela v peřinách, co vypadaly jako vločky sněhu, a čekala.
V jejím pokoji přibyla postýlka, ale v domě živé bytosti nepřibylo.
Byly tři měsíce do Štědrého dne a Kristýnka se šla projít po městě. Až za něj. Stejně jako v každý ten den v každém měsíci od oné noci.
Vždy tam byl. Hladil ji a miloval. Věnoval jí peříčko ze svých křídel a doprovázel k domu. A teď. Teď ji pomohl.
Domů už se nevracela sama. Malé děťátko svíralo dvě peříčka v dlani. Tak krásné dítě. S andělskými, bledými líceni. S malými narůžovělými rty. A s očima až tyrkysovýma a přecházejícíma do jemné stříbře.
„Miluji Tě,“ volala k nebi, „a i Tebe, malý andílku.“