Waiting room

WAITING ROOM

 

Vystoupil jsem sám, nohy se po dlouhé době sezení těmto náhlým pohybům vzpouzely, ale svaly už mám na chůzi celkem uvyklé. Autobus mě zahalil mastným kouřem a se zaskřípěním, jakoby se řidiči vzpouzel před dlouhou cestou jež je oba čekala, se vydal dál. Zapálil jsem si.

Cestou k nemocnici, jsem rozeznával  stará známá místa, ulice byly prázdné. Bál jsem se toho pohledu, a dost možná proto se návratu vyhýbal tolik let. Domy a obchody opuštěné a nesčetněkrát vyrabované. Cukrárnu, jež jsem míjel a kam jsme s rodinou chodili když měl někdo narozeniny, teď zdobily vyvrácené dveře. Místo lahodných zákusků se dnes podával prach. V průběhu mé cesty městem jsem začal propadat depresi. Ze všech těch míst, co jsem znával a která byla dnes nenávratně ztracena, jsem neměl dobrý pocit. Ten pohled byl v každém městě a vesnici stejný, ale zde to bylo jiné osobní. Vstoupil jsem do parku. Vzpomínám si kdy v tomto parku přišel můj kamarád z dětství o část zubu. Byla to klasická situace, kdy se malí kluci nechají unést rychlostí a adrenalinem, než jim přeběhne mráz po zádech z toho, co se znenadání stane. Zajímavé, teď si uvědomuji, že mně přebíhá po zádech mráz častěji, než by bylo záhodno i v dospělosti.

Bylo nám tak dvanáct a park jsme měli přímo u zastávky, kde nám stavěl autobus. Bylo to mimo jiné příhodné místo na řešení všech konfliktů mezi námi, jež  jsou v tomto věku mezi chlapci zřejmě nejčastější a ke kterým, což je zajímavé, docházelo v drtivé většině právě cestou oním autobusem ze školy.

Občas, a to byl právě tento případ, proběhlo vše klidně a my jsme si do parku vyrazili jen tak pohrát a zabít čas, než dorazíme do bezstarostné rutiny našich domovů, kdy počítačové hry byly v plenkách a nás čekaly jen ohrané hračky, protože do Ježíška bylo ještě stále setsakra daleko. Park nám poskytoval pouze velmi omezené množství aktivit, v poslední době byla aktuální stejně jen jedna.

Skluzavka vzala za své minulý rok, teď jsme jí pohrdali, neboť nyní se nám jevila jako zastaralá, oprýskaná zombie stojící opodál, dobrá tak pro mrňata. Rozhodně ne dost dobrá pro nás, navíc při zmínce o ní jsme si ani nechtěli připustit, že vloni jsme se klouzali s pusou od ucha k uchu a věnovali jí vícero času, než čemukoli jinému v parku. Ještě teď se mi při pohledu na ni občas na mysl vkradl nápad, jen tak se sklouznout, ale ten byl rychle zapuzen z mysli obavou z posměchu ostatních, jehož následky by pro hierarchii v naší skupině byly nedozírné.

Dalším využitím parku pro nás byla obyčejná posečená tráva, jež byla ideální na vyřizování účtů, kdy se dva z nás snažili jeden druhého přeprat nebo mu dát alespoň snožku a tím ho zesměšnit. Ostatní se během takovýchto chvil shlukli kolem a povzbuzovali. Ten den ale bylo vcelku jasné, co se bude dít. Jak už jsem řekl, tento rok byl rokem jiné zábavy, vysokooktanové zábavy, abych upřesnil - rokem kolotoče. Byl to takový omšelý, zelený kus mohutné kovové konstrukce vážící tak půl tuny s dřevěnými sedátky po celém obvodu, jež už byla místy vlivem počasí a stáří ohnilá a pokroucená. Tvarem připomínal dvanáctiúhelník, tak jak na sebe sedátka navazovala. Když o tom přemýšlím dnes, byl to kus šrotu, ale v tu dobu jsme ho považovali za poklad a chloubu parku a náš majetek v neposlední řadě! Naskákali jsme na něj a ten, kdo se obyčejně posadil poslední, musel točit nás ostatní.

Problém byl, že točení zvenku kolotoče už pro nás bylo příliš pomalé a pro točícího fyzicky mnohem náročnější než druhý způsob. Ten spočíval v tom, že točící vlezl dovnitř kolotoče mezi nás sedící a hlavní tyč s ložiskem, na které celý kolotoč rotoval a jež nesla jeho váhu. Nevýhodou tohoto stylu bylo hned několik věcí, abych to zkrátil, vyjmenuji jen ty nejdůležitější. Za prvé: bylo dost fyzicky náročné uvést těžký kolotoč do pohybu kvůli krátké páce, i proto, že v tomto věku ještě moc síly kluci nemají. A za druhé: ten nejzávažnější, v tomto prostoru se nacházela řada kovových vzpěr nesoucí konstrukci sedátek a madel. Tyto vzpěry výrazně bránily v pohybu, natož pak v brzdění. Onen kamarád nás s naší pomocí odrážením roztáčel a kolotoč se dal za kovového vrzání do pohybu. Po chvíli už mě začal naplňovat onen slastný pocit odstředivé síly a nutnosti držet se stále pevněji a strachu, že pokud se neudržím, odletím jak hadrová panenka a budu se půl sekundu modlit za to, abych netrefil strom vzdálený tak čtyři metry od nás. To vše se odehrávalo za našeho povzbuzování, jež obvykle provázelo ono stádium, kdy se rychlost točení stále zvyšovala, jakožto bohužel i únava točícího, který díky našemu povzbuzování typu: „Jedééém, přidéééj,“ ve svém úsilí nepřestával, dokud svou směnu nevzdal a nezbrzdil k našemu zklamání kolotoč. Poté předal žezlo dalšímu z nás a koloběh se opakoval. Tento den byl ale výjimečný, “ i on si to myslel“. Rychlost byla vcelku konstantní a my si ji plnými doušky vychutnávali spolu s jarním vzduchem svištícím v uších, proudícím kolem nás, čechrajíc nám vlasy spolu s pocitem svobody, neboť škola už byla za námi.

Zpoza stromu už na nás číhal on…, onen mráz, temný skřet, který už se nemohl dočkat, až si vychutná naše strnutí, zděšený výraz dětské hrůzy a nával paniky, spojený s myšlenkou na útěk. Až s podivem, že to trvalo tak dlouho, což nám ale v onu chvíli vůbec divné nepřišlo, naopak, za stálého povzbuzování došlo vlivem únavy k nevyhnutelnému zakopnutí o kovovou vzpěru - špatnému došlápnutí, kdo ví? Následoval pád, úder hlavy do zeleného kovu a prudké zbrzdění kolotoče, to když ho vzpěra, jenž jej celou dobu neúnavně stíhala a hladově čekala za ním na svou šanci zarýt se mu do zad, shrnout tričko a ochutnat kůži s masem pod ní, aby nám tak pyšně předvedla svůj triumf. Krvavý šrám a tekoucí krev v celé své parádě. V ten moment se spěšně dostavil onen dojem zpomalení času, vinou toho, který vše opodál v úšklebku sledoval a mnul si ruce nad tím, jak se jeho šance na úspěch spolu s rostoucí únavou točícího stále zvyšují. Nyní si užívaje. Téměř v křečích uspokojen extází z našich výrazů, přeběhnuvšího mrazu po zádech, zelektrizovaných vlasů, které se jakoby jali napřimovat, návalu paniky a divokých pohledů vrhajíc jeden na druhého a zpět na onu krvavou scenerii podtrženou řevem a pláčem postiženého.

Za necelý měsíc byla rána zhojena. Ze všeho nejdřív přišel strup, který rychle slezl a zbyla jizva, viditelná jen při bližším zkoumání, jediným následkem byl přeražený špičák a dočasný respekt z onoho pekelného stroje, který ale opadl ještě rychleji než strup. Naše parta se rozpadla hned další léto.

Park byl nyní zarostlý kompletně, tráva byla vzrostlá tak, že jste si připadali jako na kterékoli jiné louce mimo město. Průchozí zůstal jen díky tomu, že chodníčky zde bývaly dost široké a tráva je ještě nepohltila celé. Po kolotoči ani stopa.

Dorazil jsem k nemocnici, za celou cestu jsem nepotkal nikoho, což bylo vcelku jasné, i v autobuse jsme byli pouze 3 cestující. Já a žena s tak sedmiletou dívkou. Stejně mi to ale připadalo nepřirozené, neboť toto město jsem zažil pouze v době před CT. Zahodil jsem nedopalek a vykročil k nemocnici. U hlavního vchodu nikdo nestál, ale už z dálky jsem viděl velký fosforeskující barvou psaný nápis Teď když jsem přišel blíže, byl jsem schopen ho přečíst, i když jsem věděl, co na něm asi bude. Stálo tam: „VSTUP S A126 KAPITÁNEM TRIPSSEM POD TRESTEM SMRTI“. Nápis A126 byl přeškrtnut a černým sprejem nahrazen oním názvem, který se mezi lidmi pro A126 používal téměř výhradně.

Vešel jsem dovnitř a vstoupil do hlavní chodby, vzduch zde byl příjemný, dobře větraný přesto na mě působil tak nějak majestátně, spíš jako na nějakém úřadě než v nemocnici. Nebyla zde cítit ona vůně lékařské instituce, kterou jakmile ucítíte v kterékoli ordinaci nebo lékárně, máte pocit, že jste nemocní a pokud vám nic není, tak zaručeně onemocníte tady. Natož v přítomnosti jiných, zde se vyskytujících lidí, se nevyhnete pocitu, že to chytnete od nich v čekárně.

Schody nahoru do patra byly zapáskované igelitovou páskou, která se používá při dopravním značení nebo když vám policie uzavírá dům a zahradu před čumily před tím, než vám oznámí policejní psycholog, že vaše žena byla zavražděna. Vydal jsem se jedinou volnou cestou, která mě dovedla ke dveřím čekárny a já vstoupil.

 

Čekárna…

...stálo na cedulce dveří. Byla to místnost tvaru obdélníku zhruba šest metrů dlouhá a tak čtyři široká. Na obou stranách proti sobě lavice, na nichž seděli celkem tři lidé, uprostřed místnosti stály bílé dveře s rohožkou před nimi. Co mě ale zaujalo ihned, byl voják stojící hned po mé pravici a jeho puška, kterou měl opřenou podél nohy o jednu ze svých vojenských bot a držíc ji levou rukou za hlaveň. Změřil si mě pohledem tak, jako asi i podvědomě já jeho, a opět zaujal pohled přímo před sebe zíraje na protější bílou zeď. Pozdravil jsem, odpovědí mi byla tichá zamumlání od všech krom vojáka. Sedl jsem si na lavici hned naproti dveřím ordinace, krom oněch dveří nebylo v místnosti nic krom stolečku se dvěma starými časopisy v salátovém vydání. Obrazy i okna chyběly. Nic na čem by mohl spočinout zrak krom dveří a upozorněních na nich. Naproti mně seděla blond dívka mezi třiadvaceti až sedmadvaceti, což byl asi další důvod, proč jsem zvolil toto místo s nejzajímavějším výhledem, jež se v dané chvíli mohl naskytnout. V místnosti s námi byla ještě stará žena, která ihned po onom zamumlání začala opět klimbat, muž kolem padesátky s plnovousem a téměř srostlým obočím sedíc v rohu místnosti a ona pohledná slečna, kterou jsem po druhém pohledu shledal sexy. Dále voják v celo šedé uniformě, taktéž šedé plechové přilbě s černým plastovým poutkem pod bradou stále zírající na zeď před ním. Panovalo zde naprosté ticho, ani z ordinace jsem neslyšel žádné zvuky, na mysl mi přišlo, zda tu ještě vůbec nějaký doktor je. Naproti tomu tu ale bylo tolik lidí v čekárně. Navíc je tu voják, který ho má bezpochyby chránit. Doktor je v této době velká komodita, něco jako býval ropný vrt v minulosti. V duchu jsem se pousmál, je tu možná nejvíc lidí v jedné místnosti pohromadě v tomhle okresu, možná státě. Oči mi sjely na cedulky s upozorněními. Na první stálo: „ Přezouvejte se !“, ale košík s přezůvkami jsem nikde neviděl, asi zde visela z dob minulých. Na další stálo: „Nevstupovat bez vyzvání“, jako by to bylo možné, když na naší straně dveří se blyštěla koule a dva metry od ní hlaveň pušky. Pod ní další cedule hlásala heslo, které se za poslední tři roky dostalo snad na každé veřejné místo. „Chraňte se a hlaste CT“, s tím můj zájem o literaturu tohoto typu pohasl a já raději přejel zrakem na blondýnku, která seděla téměř naproti mně. Ony dveře s blyštivou koulí měla na levé straně. Četla knihu a nevěnovala mi žádnou pozornost, to mě vcelku dost překvapovalo. Není běžné potkat někoho opačného pohlaví svého věku každý den. Leč ona byla zabrána do své knihy, což mi dávalo šanci ji nerušeně pozorovat, aniž by to bylo trapné. Byla hubená, vysoká asi metr sedmdesát, i když se to v sedu hůře posuzuje, v bocích se trochu rozšiřovala, ale nic drastického. Měla jemné rysy a vlasy střižené nakrátko tak, že se jí nedotýkaly ramen, která měla částečně odhalena díky střihu jejích šatů. Ty svůdně odhalovaly celou její šíji, ale ne prsa, ta měla opravdu velmi malá, ale já jsem si na ně nikdy nepotrpěl. Celkově působila velmi upraveně její kůže byla krásně hebká, ani stopa po zduření.                                   

 Přitahovala mě mimo jiné i díky tomu, že mi nevěnovala pozornost. V dnešní době nebyl čas na hry a romance. Když se dva lidé potkali, bylo vedlejší, zda si rozumí. Mohl bych ji mít, ale zřejmě někoho má, jinak by mě také pohledem zkoumala, tím jsem si byl jist. Snažil jsem se zjistit co čte, ale knihu měla položenou naplocho na svých stehnech, a i když s ní pohnula, nestihl jsem přečíst o jakou knihu jde, a tak jsem asi po 15 minutách úsilí vzdal. Čekání se opravdu vleklo v onom naprostém tichu, které pravidelně přerušovalo pouze otáčení stránek oné slečny a občasné zamručení spojené se změnou posedu toho zarostlého chlápka sedícího v rohu s vousem jako člen nějaké country kapely. Tu a tam jsem v tichu zaslechl tlumený hlas z ordinace, což přineslo uklidňující zjištění, že zde nečekám nadarmo.

Po dobré půlhodince pokusů o to usnout, což se k mé zlosti vedlo úspěšně pouze oné dámě v letech, která spala po celou dobu mého čekání, jsem to vzdal a opět začal studovat tvář a chování mé oblíbenkyně v této čekárně. Čím déle jsem pozoroval její tvář, tím více jsem si pohrával s myšlenkou ji po vyšetření vzít s sebou. Přemítal jsem, jak se asi jmenuje. K tak krásné tváři jsem přiřazoval jména, která mi přišla, že se k ní hodí - Nicol, Victoria, nebo Caitlyn? Zaujaly mne její hodinky, jejich ciferník byl na její ručku zkrátka moc veliký. Skoro bych řekl, že ty hodinky byly pánské, což v dnešní době, kde se hodinek válí plné výlohy jen si vybrat, mi přišlo komické, že si nevzala nějaké stylové dámské. Po chvíli hloubaní nad tímto, v tu chvíli příjemným rébusem zaměstnávajícím mé myšlení, mě napadlo, že je to možná dárek nebo památka na někoho zesnulého. V tuto dobu to není nic výjimečného ba naopak. V době kdy své bližní nelze pořádně ani pohřbít, je toto ideální památka. Spokojen se svou verzí jsem upustil od dalších teorií a jal se jí dále studovat. Po nějaké době můj pohled spočinul na jejích lýtkách, na něž už nebyl tak příjemný pohled, jako na obličej a to ostatní. Spolu s boky na nich bylo znát, že slečna bude časem zřejmě tloustnout. Po dalším kole myšlenek týkajících se jejích lýtek mě napadlo rozumné vysvětlení jejich objemu. Vzhledem k tomu, že chůze či jízda na kole byla pro zbytek populace nejběžnější doprava a až dojdou nádrže i pod tou poslední fungující pumpu Conoco, tak i jediná. Přišlo mi logické, že i takto mladá dívka už má něco v tomto směru natrénováno, což vedlo k tomu, že má lýtka vcelku osvalená. I mé nohy si tímto procházely, jak už jsem zmínil při výstupu z autobusu, ale u žen si toho rozdílu všimnete hned na první pohled. Musel jsem se pousmát nad představou někdejších modelek, jak by vypadaly s nohama, jako jsou tyto. Víte, možná vám přijde směšné, co vám teď vyprávím, ale když někde čekáte tak dlouho jako já, navíc atraktivní ženu jsem neviděl dobré dva měsíce, honí se vám hlavou spousta věcí a vy jste vděčni za to, že máte nad čím hloubat a přemýšlet. Byť s odstupem několika minut si sami říkáte, co jsem to posledních patnáct minut řešil za nesmysl.

Můj pohled se stočil k vojákovi, připadal mi jako poslední záblesk režimu a práva co nám zbyl. Ten pohled mě naplnil nostalgií a optimismem, že vše není tak úplně pryč, že něco ještě opravdu přetrvalo. Většina ozbrojených sil zemřela při vyhlášení stanného práva ve snaze udržet karanténu v oblastech, kde se CT objevilo zpočátku. Pohled na něho jsem vnímal s pýchou. Působil důstojně ve své fádní celo šedé uniformě, kde jediný kontrast barvy tvořily černé boty, pásek a podbradník helmy. Byl zosobněním disciplíny a řádu, který se z naší civilizace vytratil během pár týdnů po infekci. Stačilo několik dní bez elektrického proudu, vědomí beztrestnosti, strachu z nedostatku potravin a všudypřítomného, nasládlého zápachu mrtvol. Se svým upřeným pohledem do zdi připomínající britskou hradní stráž, která se svého času nesměla pohnout ani o píď. A to ani před nájezdy potrhlých turistů, kteří jejich psychiku notně pokoušeli. Tedy než do nich garda nezačala střílet a spolu s nimi do poddaných, kteří se domáhali pomoci od státu. To vše, aby uchránila sídlo královské rodiny před kontaminací. Což byly jedny z posledních obrázků zpoza oceánu, jež dorazily k nám do Quebecu. Čas se vlekl snad čím dál pomaleji. Spolu s tím nebo možná díky tomu, se stupňovala frekvence mých pohledů na hodinky oné slečny, nyní už jen za účelem určení času. Ticho bylo neúprosné, po měsících samoty si na něj ale zvyknete, ať jste extrovert nebo ne. Nicméně když jste hodiny na stejném místě v místnosti s lidmi, kteří ticho sdílejí, tok času se zpomalí. Navíc někteří z nich se projevují spíše jako němé figuríny než lidé. Tedy až na krásku naproti mě, na které, kdykoli jsem se ji jal prohlížet, mě něco nového upoutalo. Chvílemi se mi chtělo něco říct, někoho nebo všechny oslovit a to ticho protrhnout, ale vždy mě přemohla tíha okamžiku a já raději ticho dál podporoval a krmil ho svou nečinností. Nebylo pro mne dvakrát přirozené se nějak projevovat. Kolektiv bylo slovo, které se mohlo ze slovníku klidně vyškrtnout a při setkání s jedincem se konverzace vedla v duchu: „Kde je pitná voda, jídlo a cigarety“. Voják přenesl váhu na druhou nohu a přendal pušku z jedné strany na druhou, to vše bez změny ve výrazu, stále ten přímý pohled před sebe. Tato, v tomto nudném bloku ticha, extraordinární podívaná si vyžádala pozornost mou, muže s vousy i slečny, se kterou se následně setkal můj pohled. Poprvé za tu dobu co jsem usedl v čekárně, sklopila zrak první - zpět ke své knize, čímž mě vcelku zklamala. Zhruba po tři čtvrtě hodině jsem se měl dozvědět, co bude na tomto již odpoledni skutečně extraordinární.

Po nějaké době čekání jsem zaslechl zvuk podpatků, blížících se z ordinace ke dveřím. Dveře otevřela sestra, brunetka s kudrnatými vlasy kolem čtyřicítky. Její pohled padl na mě a pronesla jméno Devin Gill. V tu chvíli celá čekárna hleděla na mne i s věčně spící seniorkou. Byl to pro mne nepříjemný a překvapivý okamžik. Už, už jsem se chystal říct, že…. v tu chvíli se pomalu zvedal zarostlý chlápek z rohu čekárny a šouravým krokem se vydal směrem k nám. Pohledy všech se k mé úlevě přesunuly ze mě na něho. Celou cestu se kymácel, cosi si mumlal a současně štrachal něco ve svém kabátu, zřejmě své doklady. Když byl na dva metry od sestry přede dveřmi do ordinace a přímo přede mnou, přistoupil k němu voják a oznámil mu, že jej prohledá. To vše před otevřenými dveřmi ordinace, tím pádem přede mnou. Sestra i se svým bílým pláštěm mezitím zmizela uvnitř.

Voják se jal své práce. Začal od nohou a postupoval vzhůru k pasu, muž se nepřestával naklánět a ošívat ani při prohlídce. V očích se mu zračila divokost, když těkal pohledem po čekárně a po nás, jež jsme tu scenérii se zájmem sledovali. Evidentně mu byla vojákova náplň práce dost nepříjemná. Když byl voják zhruba v úrovni pasu, zahlédl jsem, jak se muži na čele blyští pot. Začal něco blekotat, téměř naříkat, že musí za doktorem teď hned. Voják bez zájmu pokračoval v pečlivé prohlídce, jako kdyby muž nic neřekl. Nevěnoval ani nikterak pozornost jeho čím dál se většímu cukání a přešlapování. Jenže on zespoda neviděl ten výraz ve tváři a divoké oči onoho muže, do kterých se řinul pot. Zřejmě i kvůli tomu neustále mrkal a nervózně těkal pohledem na vojáka a vnitřek ordinace. Ten pohled jsem znal, je to pohled zvířete zahnaného do kouta. On neviděl, že mu stéká po tváři do hustého plnovousu a naprázdno polyká čím dál častěji. Náhle se jeho tvář zkřivila úsilím nepoddat se tomu, co mě už před půl sekundou blesklo hlavou. Odstrčil vojáka, který v tu chvíli z podřepu překvapeně padl na zadek. Vojákův pohled na muže, se během pár okamžiků měnil z údivu na odpor a následně na děs. To když mu až z jeho pozice na zemi odhalila to, co bylo doteď ukryté pod plnovousem. Temně fialové zduření na krku muže,  který evidentně prohrával souboj se sebou samým a nedokázal v sobě nadále zadržet kašel. Krůpěje rudých kapek se v němém úžasu nás všech jakoby zpomaleně snášely na podlahu a na vojáka sedícího pod ním. To, co se odehrálo v dalších deseti vteřinách, bylo jakoby zachyceno v průsvitném předivu kolem nás, kde čas plyne pomalu. Máte v něm spoustu času sledovat vše, co se děje – intenzivně a detailně, jako když máte tu moc jej ovládat.

Muž se po úlevě tlaku v plicích hnal do ordinace hledaje spásu u doktora, který spolu se sestrou celou situaci kvitovali zděšeným výkřikem. Voják současně mezitím jedním pohybem vyskočil na obě nohy, popadl pušku a rozkročmo se postavil do dveří ordinace. Zcela mi tím zastínil výhled tak, že jsem se musel nahýbat, abych viděl, co následovalo. Zbraň spustila v ohlušující salvy a čekárnu zaplnil obrovský hluk a kouř vycházející ze zbraně. Byly to tak čtyři dávky. Když ustoupil, viděl jsem jen výsledek jeho práce. Krev byla na protější stěně ordinace, před níž se pomalu sesouval doktor. Jeho bílý plášť byl potřísněn nejen krví muže, jež ležel hlavou k zemi mrtvý před ním, ale také jeho, která mu vytékala z průstřelů v hrudníku. Ohromeně jsem vstával ze svého místa v čekárně, kolem mne a vojáka se s jekotem prosmýkla sestra.

Celou tu dobu tu byl. Zpětně si uvědomuji, že jsem ho podvědomě cítil, už když sestra vyslovila jméno toho muže do ticha čekárny. Opět čekal, aby mohl přispěchat včas a užít si představení, cítit jak mi mráz běží po zádech. Zase se dostavil ten pocit, kdy žasnete nad tím, co se z běžné činnosti a radovánek změní v tragédii. Zase ve mně byl pocit toho malého kluka, který myslí na útěk. Čekárna byla prázdná, neuvědomuji si, kdy přesně ostatní utekli a bylo mi to jedno. Zmizela i blondýnka, po které na zemi u východu zbyla otevřená kniha.

Voják se na mě podíval, zděšeně si stíral z tváře rudé kapky, jimiž byl zkropen od muže, jehož jiné rudé kapky teď špinily podlahu ordinace. Zhluboka oddechoval a nepřestával si rozmazávat svým šedivým rukávem červený sekret z tváře. Pomalu jsem před ním couval. Pokud jsme my v čekárně měli štěstí, tak on chytil Trippse tutově. Couval jsem dál směrem k východu nepřestávaje sledovat jeho vyděšený pohled, kterak i on sleduje mne. Nevím, jak jsem se v tu chvíli tvářil já, ale zřejmě mu můj pohled na něj nepřidal.

Němě jsem vycouval z čekárny, cestou sebral ze zvědavosti knihu té slečny a nechal ho tam. Vzdálil jsem se od nemocnice. Asi za tři minuty běhu a chůze jsem zastavil, abych si zapálil, uklidnil se a přehrál si v hlavě, co se událo. Ten muž musel kašel zadržovat několik hodin, neumím si představit, jak těžké a bolestivé to pro něho muselo být. Parchant jeden! Přemítal jsem a trochu vychladl, v půli cigarety mě ten skřet ale dohnal! Měl jsem v tu chvíli deja-vu, cítil jsem jeho přítomnost už dlouho, jen jsem si ho nepřipouštěl. Tak proto ten častý pocit mrazení na zádech a vztyčených chloupků poslední týdny. Byl tu se mnou, dost možná jsme přijeli stejným autobusem! Ale nebyl tu pro mne… Opět. Čekal, než ho zavedu k němu.

Přemítal jsem o našem „loučení s vojákem“, jeho zděšení - pohled při hlubokých nádeších, kterak pomalu couvám a vzpomněl si na něco, z čeho mi mráz po zádech neběžel. Začal doslova tančit.                                                                                                                                 

Měl přeražený špičák.