Orionek - naše kočičí hvězdička

Zdravím všechny kočky, kočičáky a taky pomatené tvory, myslím tedy lidi. Jmenuji se Annie a jsem u nás doma hlavou rodiny. Chtěla bych vám ovšem povyprávět ne můj příběh, ale příběh mého kamaráda, který mi byl opravdu vším.

Byla jsem čtyřměsíční kotě, když páníčkové přinesli takovou divnou hromádku bílých chlupů. Divně zapáchala a já se, jako jediná, odvážila k ní přiblížit. Když už jsem byla opravdu blízko, vynořily se z té bílé hmoty dvě velká oranžová kukadla. To mě tedy vážně dost vyděsilo a tak jsem zaprskala a tryskem jsem se běžela schovat za roh místnosti. Ale to vám povídám, nejsem žádný strašpytel, abyste věděli. Vždyť to vypadalo jak nějaký kočkufon. Šest dní jsem se mu obloukem vyhýbala a moje kámoška Maddie byla radši někde zalezlá. Páníčky jsem nechápala. Oni se s tou věcí mazlili a pořád ji nosili v náručí. A pak jsem uslyšela, že tu věc nazývají Orion. Aha já to věděla, tak je to vážně nějaký vesmířan! Tak to ne, já ho odsud vypudím!

A hned následující den jsem se, po sepředení několika útočných plánů, rozhodla, že půjdu na věc. Proplížila jsem se okolo starší paničky, pak to vzala přes kuchyň a pomalu se přibližovala k vetřelci. Zdálo se že spí a dokonce si ustlal v mém pelíšku! A pak se to stalo. Vlepila jsem mu pořádnou ránu. On se vyděsil a nadskočil, až jsem se lekla i já.
Pak jsme zůstali na sebe zírat v bojovných postojích. Koukala jsem mu do očí a zjistila jsem, že to není kočkufon, ale kocour. A ani mi už nepřipadal tak ošklivý ani smradlavý. A když na mě mrknul na znamení, že mi nechce ublížit, pookřála jsem. Vždyť to byl ještě malej kluk. Zstyděla jsem se a utekla.

Až do večera jsem zpytovala své svědomí. Jak jsem mohla chtít ublížit mladšímu a nevinnému kocourkovi? Když už se lidi chystali jít spát, tak jsem sebrala veškerou odvahu a vydala jsem se za Orionem. Právě si hrál s kuličkou. Jakmile mně spatřil, přestal si hrát a naježil se. Mrkla jsem na něj a zamňoukala. On zůstal stát a strašně roztomile na mě civěl. Přiblížila jsem se k němu a očichala ho. Ani se nehnul. Pak jsem ho olízla kolem ucha a zašeptala, ať se nebojí, a že se omlouvám.

Od té doby jsme se sbližovali víc a víc a za měsíc jsme byli nejlepší kamarádi. Spinkali jsme spolu, hráli si na honěnou a na pranici a taky jsme se předháněli kdo toho spapá nejvíc. Byly to nádherné časy, s Orionkem jsem se nenudila.

Ale bohužel všechno hezké jednou musí skončit a tak se stalo také v tomto příběhu. Chtěla jsem si hrát, ale Orionek byl nějaký podrážděný. Chtěl spát a tak se ode mně odvrátil. Říkala jsem si co se to děje? V soutěži o papání, kterou většinou vyhrál on, zaostával. Nakonec se jeho život rovnal spánku a špatné náladě. A pak jednou přišel ke mě s pacičkou ovázanou nějakou zelenou věcí. Zeptala jsem se ho co se děje a on se na mě smutně podíval a řekl, že už mu je dlouho špatně a že byl u pana doktora. Prý dostal nějaké prášky a injekce. Bylo mi ho moc líto a tak jsme spolu leželi a já mu vyprávěla, že až se uzdraví, tak spolu podnikneme všechny možné i nemožné lumpárny.
             
Druhý den skoro celý prospinkal a panička se mu snažila dát něco jíst, ale on nechtěl a žalostně naříkal. Večer jsem uslyšela hluk z kuchyně a šla jsem se podívat co to? Orionek se zmítal na zemi a pak ho panička popadla do náruče. Trvalo to asi jen pět minut, ale mě to připadalo jako věčnost. Orionek mě nevnímal a nevnímal ani paničku a pak odešel navždy. Tři dny jsem byla celá bez sebe. Od paničky jsem se dozvěděla, že měl zákeřnou infekční peritonitidu a u této nemoci je téměř stoprocentní úmrtnost. Pro paničku to musela být strašná rána, už jen proto, že jí zemřel v náručí.

Takový je život, řeknete si. A on takový opravdu je. Tři měsíce po smrti Orionka k nám přišel Charlie, ale to už je jiný příběh...