Motýlí princezna

Vylovila jsem z kabelky permanentku a usmála jsem se na paní ve vrátnici. "Jen běž Lï, tvoje oblíbená 13 je volná."

"Díky Paty." Ještě jednou jsem se usmála a zamířila k hracím kabinkám. U třináctky jsem se zastavila a na chvilku jsem si zanadávala. Jsem na tom vážně závislá. Vstoupila jsem do kabinky s velkým přístrojem a nadechla se mrazivého, smradlavého vzduchu. Sedla jsem si do přístroje a cítila jsem jak trochu tuhnu. Místnost je napuštěná plynem, který zpomaluje životní funkce. Je to důležité, protože ve Hře čas plyne rychleji a když je moje tělo otupené, není tolik propojeno s mým herním tělem a tak se namísto toho, aby se vyčerpávalo nabíjí. Sednu si do přístroje a automaticky se obepínám pásy a čidly. Nohy mě bolí, přesto že z mého bytu to do Paláce her trvá sotva deset minut. Moje tělo je slabé.

Nabídku budíku rovnou odmítnu, už jsem se naučila porovnávat herní a reálný čas. Přístroj pracoval potichu. Nasadila jsem si specální helmu a zavřela oči. Pocítila jsem jemný tlak ve spáncích a potom už klid.

Zahalená postava se objevila zcela elegantně a plynule. Ukazovalo to na fakt, že byla ve hře zkušená. Nováčci s tím mají většinou problémy. Rychle se vydala směrem k akademii kouzelníků. Vešla do ní zadním vchodem a zamířila do horních pater. Podivným způsobem se dělo, že ji ostatní osoby přehlíželi. Většinou je divné, když se po jakékoliv akademii prochází zahalená postava. To se nedělá, je to proti zvykům, ale v tomto případě si toho podivným zázrakem nikdo nevšiml.

Postava bez zaklepání vstoupila do kabinetu, ve kterém seděl vysoký, rozložitý kouzelník. Chvíli bylo ticho a pak se kouzelník s úsměvem otočil. "Á, Motýlí princezna. Tu neviditelnost jste si opravdu neuvěřitelně vylepšila, jak to děláte? Ani já jsem si vás nevšiml, kdyby jste mi tak neprořezávala záda pohledem."

"Neříkej mi tak," krásná elfka si unaveně sundala plášť, "vždyť víš že tu přezdívku nemám ráda a to bys mohl tolerovat."

"No jo, kam to bude tentokrát?"

"Do Démonských jeskyní."

"Jejdamane, řekl bych že míříš rovnou to Pekelného ráje."

"Máš pravdu, potřebuju nějaké bylynky pro rychlejší růst pohyblivosti mazlíčků."

"A co když tě tam nepustím?" Prohodil jemně laškovně.

"Ale kdepak, to se nestane, dostaneš za to fůru zkušeností a nebude tě to stát ani moc námahy, takhle daleko ses dostal jen díky mně. Můžu si kdykoliv vybrat někoho jiného."

"No tak, já už jsem poslušnej. Tak jdem na to?" Elfka přikývla a znovu si nasadila plášť. Kouzelník jí na hlavu položil ruce a něco zamumlal. Motýlí královna se pomalinku rozpustila a ještě než úplně zmizela v oblaku jiskřiček. Seslala na kouzelníka kouzlo zapomětlivosti. Už jí nebavily rozhovory s tímhle pyšným člověkem, který je na špici jen díky ní.

Před bránou do Démonských jeskyní právě dokončoval poslední úpravy před bojem Cech zapadajícího slunce. Ti kteří byly již připravení hlídkovali okolo, kdyby se blížil nějaký démon. Brána zajiskřila a vůdce cechu se otočil, aby zjistil kdo přišel. Nikoho neviděl. Velký skřet, který si přividělával tím, že vybíral mýtné se podrbal na hlavě. Nebyl moc silný a elfce by nedělalo problém projít tak, aby jí neviděl, ale brána tě vždy ohlásí a ona byla slušná natolik, aby zaplatila.

Když se před skřetem objevila zahalená postava a platila, kapitán se hned přišel podívat blíž aby měl přehled. "Kdo jsi ?" Zeptal se tak, aby to vyznělo jako rozkaz. Postava neodpověděla. Pohledy se začaly otáčet jejich směrem. Cech zapadajícího slunce nebyl příliš rozsáhlý, byl to spíš málý cech, ale skládal se ze skupiny nejlepších bojovníků. Jejich vůdce, o kterém kolovaly mnohé zvěsti byl jeden z nejváženějších bojovníků ve Hře. "Ptal jsem se kdo jsi." Zopakoval zcela klidně, jako upozornění. "Neznám tě a musím vědět kdo jsi, jaký máš level, jaký povolání a tak dále abych mohl posoudit zda nám budeš prospěšný." Někdo se zasmál. Velitel se otočil a projel řady svých spolubojovníků pohledem. Neměl v záměru toho podivína zesměšňovat.

"Já s vámi nebudu bojovat." Ozvala se konečně postava. Nezdálo se že by se nějak o toho muže, který ji otrvuje zajímala. Spíš to vypadalo, jako kdyby jen čekala až skřet přpočítá a peníze a zapíše jí do účetní knihy.

Velitel jemně polkl, nejspíš ho překvapilo, že uslyšel, ženský hlas. "Takže nás budeš léčit?"

"Ne, jsem tu na vlastní pěst." Skřet zamumlal, že je vše v pořádku a ona se vydala směrem do středu Démoních jeskyň. "Počkej! Nedovolím ti aby jsi tam šla sama. Jseš blázene nebo co, vždť umřeš! Ty snad nevíš jak to bolí?!"

"Už si nepamatuji, jak bolí zemřít, ale už jsem zažila hodně bolesti." Velitel se za ní rozběhl a ona ani nezrychlila. Byl jí úplně ukradenej.

"Nemysli si, že když si vyděláš dost pěněz na teleport a naučíš se mistrně skrývat utečeš těmhle stvůrám!" Vykřikl a strhl jí kápě. Příšeří v Démoních jeskyní trochu ustoupilo. Všichni sklonily pohledy. Ve vzduchu se zatřepotal černý motýl a usedl elfce na proslulou motýlí koruce. Vypadal, jako kdyby tam odjakživa patřil, jako kdyby jen zaplnil prázdné místo. Ozvalo se tiché praskání a pak najednou elfka zmizela. Muži zahlédli jen mávání duhových křídel a teď tu po ní zbyla jen vůně květin a jemná záře. "Omlouvám se Motýlí princezno." Zašeptal vůdce.

Elfka ho v dálce uslyšela a stiskla rty. To vážně nikdo nezná její pravé jméno? To vážně nikdo nezná Lï z malého městečka s velkým Palácem her? Všichni vidí jen krásnou elfku, princeznu téhle hry, kterou občas zahlédnete jak letí v dešti, tu nejlepší z nejlepších. Nedosažitelnou... Ona sama často v sobě vidí spíš princeznu s dlouhými hustými vlasy, hlubokýma očima a silným tělem a nevidí tu slabou, bevýznamnou Lï. Kdo ona je? Co je zač? Dříve byla Hra zvědavost, potom touha být lepší, pak útěk z reality a teď? ...Realita?