Černý anděl

Anotace: Příběh jedné dívky...

Černé stěny – můj pokoj. Víckrát ho už neuvidím. Tupá bolest v zápěstí. Všechno se rozmazává… Zavírám oči. Ale chci je zase otevřít. Mám na to ještě sílu? Nevím. Ale chci to vědět!
Otvírám oči. Černé stěny – můj pokoj. Tak přece ho zase vidím. A tak jasně… Jak to? Vstávám z postele, na které jsem dosud ležela, a rozhlížím se. Vidím své oblíbené křeslo u okna. A v něm –
„Ahojky.“ Muž. Celý v černém. Tmavé vlasy, dlouhé, tak dlouhé… A oči. Temně hnědé, skoro černé – a hlavně nesnesitelně pronikavé. A ten úsměv. Čemu se to směje? Mně?!
„Kdo jsi?“ ptám se.
„Anděl,“ odpovídá on.
„Ty?“ divím se.
„Já,“ přikyvuje.
„Nevěřím.“ Sedám si zase na postel.
„Nedivím se.“ Usmívá se ještě víc. V jeho ruce se náhle zjevuje krabička cigaret a zapalovač.
„Tak kdo jsi?“
„Říkám – anděl.“
„Ale já ti nevěřím!“
„A já se ti nedivím,“ opakuje. „Nedáš si cígo?“
„Díky, nekouřím.“
„No, jak chceš. Tady už každopádně na rakovinu neumřeš,“ směje se. Ten zvuk je najednou tak příjemný… Pozvolna vydechuje z plic cigaretový dým. Jak je možné, že dýchá? Myslela jsem, že andělé nemají dech…
„Řekl bys mi konečně, kdo jsi?!“
„Nemusíš křičet. Už jsem to přece řekl dvakrát.“
„Já vím. Jsi anděl, já tomu nevěřím a ty se mi nedivíš.“
„Přesně tak. Chceš podrobnosti o mně?“
„Řekneš mi je?“
„Moje pořadové číslo je šest set šedesát šest.“
„A jméno nemáš?“
„Mám.“
„Jaké?“
„Satan.“
„Cože?!“ vstávám a opatrně ustupuji.
„Ale no tak, nerozumíš legraci?“ Náhle se zjevuje těsně vedle mě. A zase se usmívá o trošičku víc.
„Tak jak se jmenuješ?“
„Daniel.“
„Daniel?“
„Daniel.“
„To jméno se mi líbí.“
„Mně ne.“
„Proč ne?“
„Nehodí se pro anděla.“
„Ty celej se nehodíš pro anděla.“
„Já vím.“ Posmutněl a zadíval se z okna.
„A taky nejsi anděl, nemám pravdu?“
„Ne. Já jsem anděl.“
„Zvláštní anděl.“
„Černý anděl,“ ušklíbl se cynicky.
„Černý anděl?“
„Jo. Ty taky budeš.“
„Jak to?“
„Všichni sebevrazi jsou.“
„A co jsou černí andělé?“
„To jsou ti, co chodí pro umírající.“
„Já ještě pořád umírám?“ zadívala jsem se do jeho krásných očí.
„A ještě chvíli budeš,“ mrkl na hodinky. „Neřízla ses zas tak hluboko, aby to bylo rychlý.“
„Jak dlouho to ještě potrvá?“
„Pár minut.“
„A pak-“
„Půjdeš se mnou.“
„Kam?“
„Do záhrobí.“
„Ne do pekla?“
„Peklo není. Ani nebe. Ani ráj nebo očistec.“
„Ne?“
„Ne.“
„Ale stejně budu anděl.“
„To budeš,“ kývl.
Nevěděla jsem, na co se dál ptát. Bylo ticho…
„Můžu se teď na něco zeptat já?“ promluvil po chvíli on sám.
„Ptej se.“
„Proč?“
„Co proč?“
„Proč ses zabila?“
„Kvůli svýmu klukovi.“
„Fajn.“ Típl cigaretu - do popelníku, který se ani nevím kde vzal v mém pokoji – a okamžitě vytáhl z krabičky další. „Dneska jseš z tohohle důvodu už osmistá devadesátá třetí sebevražda. A to je teprve poledne.“
„Chceš tím něco naznačit?!“ vyštěkla jsem.
„Vůbec nic.“
„A kolik lidí dneska umřelo na následky toho, že hulili jedno cígo za druhym, pane tovární komíne?“
„Já sám jsem byl u třech.“ Ani teď neztratil klid.
„Nechceš to típnout?“
„Ne.“
„Tak co chceš?“
„No, když už se ptáš…“ Poprvé váhá.
„Co?“
„Chci vědět, jak ti říkají.“
„Jenom to?“
„Nic víc.“
„Susan.“
„To je hezký.“
„Ale nehodí se pro anděla.“
„Stejně jako Daniel.“
Náhle mě chytil za ruce.
„Co je?“ ptám se zmateně.
„Už brzo to přijde.“
„A co?“
„Smrt.“
„Bude to bolet?“ jistě slyším, jak se mi třese hlas.
„Bude to jen nepříjemný. Neboj.“ Naklání se a lehce mě líbá na rty.
„Danieli…“ vydechnu.
Najednou nemůžu dýchat. Má krev se v žilách zpomaluje. Srdce přestává bít. Padám na kolena. Už zase se všechno rozmazává. Tma. Oči dokořán otevřené, ale nevidím nic. Je tohle konec? Třeba když je zavřu…
„Vstávej, Susan.“
„Danieli?“ otvírám oči a zvedám hlavu. Můžu dýchat. Srdce bije, krev teče v žilách, stejně jako jindy. Vstávám. „Já už jsem-“
„Jsi anděl.“ Usmívá se. A já se nevědomky začnu usmívat také. „Půjdeme?“
„Kam?“
„Tam.“ Dívá se k nebi.
„A jak se tam dostaneme?“
„Takhle.“ Stoupá si na okenní rám, roztahuje svá černá křídla a vzlétá. Obkrouží ve vzduchu kruh a vrací se zase ke mně.
„Dokážu to?“
„Jen pojď.“ Natahuje ruce a pomáhá mi z okna.
„Danieli!“ Z mých zad vystřelují dvě křídla, černá jako havraní peří.
Stále ten jeho úsměv. „Poleť.“
A já letím…