Začátek konce

Začátek konce

Pokaždé když zajedu rukou do svých šedivějících vlasů, zůstanou mi mezi prsty chomáče těch, které už se na hlavě neudržely. Přemýšlet – to je to jediné, co ještě mohu, co dokáži. Konec přišel tak náhle, že se lidstvo nestihlo ani nadechnout, před pádem do této černé jámy beznaděje. Včerejšek byl koncem pro miliony, možná pro miliardy a z toho, co zbylo, nový začátek nevzejde. Jsou to jen zbytky, jež se brzy promění v prach a rozfouká je vítr. Je konec.
Masivní betonové zdi krytu zaručují, že dovnitř nepronikne žádná radiace. Ale co ti, kteří přišli příliš pozdě? Jakousi náhodou unikli peklu nahoře a prodloužili tak svůj život o pár hodin, možná dnů. Těch zasažených a odsouzených tak na smrt je většina a patřím mezi ně i já. Proboha! Většina z těch pár tuctů. A co čeká ty ostatní? Budou snad žít až do smrti v tomhle smradlavém podzemí jako krtci s myšlenkou, že jsou jedni z posledních živých lidí na Zemi?
Povrch musí být stále ještě rozžhavený a na spousty let neobyvatelný. Hrůzu, kterou jsem tam zažil, dokáži sám jen těžko popsat a nikdo, kdo tam nebyl, to nemůže pochopit. Ti, co by mohli, jsou většinou mrtvi. Uklidňuje mě, že ty děsivé vzpomínky si v mysli neuchovám dlouho. Již brzy zemřu na nemoc z ozáření.

* * *

Těžko odhadnout, jak to začalo. Začátek tohoto konce tkví v mlhách, ale jeho důsledek je až příliš reálný.
Je to více jak patnáct let od pádu Železné opony a konce Studené války. Obě jaderné supervelmoci si už dlouho hrály na to, že dostaly rozum a dokazovaly to všeobecnou likvidací jaderných zbraní. Mezitím lidstvo stále sedělo na sudu s dynamitem a v nevědomí čekalo na zbloudilou jiskřičku.
Už od začátku jsem prezidentu Buschovi nijak zvlášť nedůvěřoval. Nepatřil jsem k jeho stoupencům a už vůbec ne k těm hlupákům, kteří mu provolávali slávu, a když jejich příbuzného nebo známého poslali do války v Iráku či Afghánistánu, přestoupili honem k jeho nejzarputilejším kritikům. Jeho vláda měla za měsíc skončit. Říkal jsem si, že se ještě něco významného stane, než odejde. Tohle jsem nečekal. A přesto podle všech zpráv, které přišly ještě před tím, než nastalo věčné ticho, za celou věc prezident Busch plnou vinu nenese. Svým způsobem měl vlastně od začátku pravdu. Byl to terorismus, kdo způsobil tohle peklo.
Prst na spoušti zbraně, jež má sílu ukončit veškeré bytí, měla Ruská federace i po skončení Studené války. Stačilo málo. Asi se nedá říct, komu a jak se to povedlo, ale povedlo se to. Sabotérovi nebo sabotérům se podařilo odpálit z jednoho raketového sila na Floridě raketu nesoucí jadernou hlavici směr Rusko. Než se stačilo zjistit, co se vlastně přihodilo, a patřičně zareagovat, neklidný ruský prst stiskl spoušť.
Slavný raketový deštník se až směšně minul účinkem. Vypuštěné rakety nesoucí s sebou zkázu a utrpení šly do tisíců. A co udělala Amerika tváří v tvář svému konci? Odpověděla plnou silou. Bylo jedno, zda se mířilo pouze na Rusko nebo i na státy bývalého východního bloku. Při takovém množství hlavic neunikl nikdo na světě. Dopad byl nepředstavitelný. Více jak dvě stě milionů lidí se na místě vypařilo, zbyly po nich jen jakési děsivé stíny. Ti, co se nacházeli o něco dál, byli upáleni zaživa a ostatní, kteří nebyli v krytech (a těch bylo málo, protože se vše seběhlo příliš rychle) dostali smrtelnou dávku radiace. Výsledkem bylo absolutní zničení 83% všeho živého na Zemi jen během prvních dnů.

* * *

I kdybych mohl žít déle, nedokázal bych na to zapomenout. Nastal chaos. Lidé propadali panice, strkali se a dupali po sobě. Počet ušlapaných byl jistě vysoký, ale ve srovnání s tím, co mělo přijít za několik minut, byl zcela zanedbatelný.
Měl jsem to štěstí, že jsem se v tu chvíli nacházel jen jednu ulici od vstupu do krytu. Věděl jsem, kde je. Každý, kdo žil za Studené války, to musel vědět. Přesně se nepamatuji, jak jsem se přes ten běsnící dav dostal až k té budově, ale stejně bylo už pozdě. Sice už jsem vstoupil dovnitř (a to mi zachránilo život), ale nestihl jsem se dostat až do krytu.
Explodovala nad východní částí města. Byl jsem v tu chvíli k výbuchu otočený zády, díky tomu vidím, jinak by mi ta záře vypálila oči. Přišla tlaková vlna. Sklo výloh se roztříštilo. Odhodilo mě to několik metrů dopředu. Střepy se mi zabodly do zátylku a nechráněných částí paží. Cítil jsem, jak mě pokožka začíná pálit.
Na nic dalšího jsem nečekal. Rychle jsem vyhledal vchod do krytu. Před tím, než mě vpustili dovnitř, jsem se naposledy podíval ven. To, co jsem uviděl, se nedá popsat, ale nejvíce se tomu blíží slova – naprostá zkáza. Do nosu mě udeřil nasládlý pach spáleného lidského masa, z kterého se mi zvedl žaludek. Vím jistě, že s tím obrazem před očima i zemřu.

* * *

Když se Alberta Einsteina ptali, jestli dokáže odhadnout, jakými zbraněmi se povede třetí světová válka, odpověděl: „Nevím přesně, jakými zbraněmi se povede třetí světová válka, ale vím přesně, jakými ta čtvrtá – klacky a kameny.“ Stále víc přemýšlím nad tím, jestli vůbec zbude někdo, kdo by těmi klacky a kameny bojoval. Podle mého je ještě pravdivější výrok J. F. Kennedyho. Ten řekl: „Lidstvo musí ukončit války, jinak války ukončí lidstvo.“ Měl pravdu.
Jak jsem řekl, v tom přítmí tady za zvuku sténajících lidí a podivného dunění nahoře mi nezbývá než přemýšlet. Za všechno zlé, co jsme dělali, teď přišel spravedlivý trest. A my, kdo jsme zůstali? Je to snad vysvobození? Ne. Jen prodloužení utrpení, které si uvědomujeme.
Třeba přece jen někdo přežije. Třeba po letech, až bude vzduch opět čistý, někdo otevře tuhle kryptu a najde tu, to co píši. Třeba se pak budoucí lidstvo poučí z našich chyb. Já myslím, že ne.
Cítím, jak se blíží. Dožene mě a pak i ostatní. Nenávidím čekání. S vědomím toho, co brzy přijde, je to ještě těžší. Možná to utrpení sám zkrátím, když k tomu najdu sílu. Nejtěžší však na mém odchodu je to, že vím, že nebude žádné pokračování. Je konec s opravdovými problémy i s malichernostmi, je konec se smíchem i pláčem, je konec s láskou i nenávistí. Je konec se vším. Už nebude žádný další úsvit lidstva. Je konec.

©Peter Peace, prosinec 2006