Uteč!
Uteč!
Už nikdy více...!! Nikdy jsem nechtěla utéct víc, než právě dnes. Chtěla jsem být úplně všude, jen né tam. Tam, kde po mně chtěli odpovědi na otázky, které pro mě byly složité... Chtěla jsem jí to všechno vyklopit, ale strach, slzy i nevědomost mi v tom zabránily. Co jsem měla jako dělat? Hlas se mi neustále lámal, neustále chraptěl a neustále šeptal. Ale ona se ptala pořád dál a dál. Jak se jmenuješ? Kolik ti je? Co chceš dělat, až vyjdeš základku? Máš problémy se známkami? A s kým chceš jít bydlet? Rozumíš si s nimi? Za jakou cenu půjdeš? Věříš, že se o tebe postará? Kdyby se objevila zlatá rybka, co by sis přála?
Chtělo se mi křičet STOP!
Chtělo se mi křičet STOP!
Okamžitě jsem se rozloučila jen s myšlenkou, že bych to kdy mohla dělat. Dělat tohle těm vyděšeným dětem, které pomalu ani neví, co vlastně chtějí? Trápit je? Donutit je brečet? Ne!
Když jsem seděla v té čekárně, raději jsem si četla... Nemohla jsem dělat nic jiného, jinak bych se zcvokla, ale pak... pak jsem měla jít a srdce mi bilo jako splašené. Usadila jsem se do toho hnusného vrzajícího křesla v rohu místnosti, kde převládala oranžová.
Když skončila se svými otázkami, vrátila jsem se zpět do čekárny. Odolávala jsem touze zdrhnout... Jen jsem se tu zbývající půl hodinku modlila, aby už skončila. Když konečně rodiče přišli za mnou, na nic jsem nečekala a vyběhla jen s rychlým: 'nashledanou'.
Komentáře (0)
Doporučit
TiskKomentáře
Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.