postřehy bez vysvětlení

Je to jako skočit z desetimetrové kladiny do vody. Bojím se vody, protože neumím plavat. Bojím se výšky, protože vše okolo mě je pak malé. Ale pro těch pár vteřin letu stojím nahoře a houpu se na tenkém prkně, každou chvíli mě přepadávají závratě a já jen doufám, že až doletím dolů, budu celá a v pořádku. Uvnitř mě se perou dva hlasy, zřetelně je slyším. Jeden mě děsí k smrti svými strašpytlovskými řečmi, druhý občas umlčí svého soupeře a na vteřinu mě přesvědčí, ať se odrazím. Stojím nahoře a čekám, až si to ti dva vyřídí. Trvá to. Stejně jako moje nohy netrpělivě houpají na kladině, tak i moje oči nervózně kontrolují neodeslanou zprávu na obrazovce.  Srdce se chvěje při myšlence, že otvíráš právě to okno, které já odeslala. To krátkodobě spojení našich vesmírů, zjištění mojí existence – to je to, co mě tak děsí a zároveň fascinuje. Chvilkové propojení, které svojí lhostejnosti zabiješ. Svým sebevědomím zašlápneš to mé a já budu s věčnou nejistotou hledat každý den červené upozornění s tvým jménem. Tvoji osobnost dokonale znám, nepřekvapíš mě. Jsi jen dalších z mnoha kopií, které každé ráno odcházejí vypustit svoji duši na led. Jsi pro mě jenom dalším snem, který nemá výklad v žádném snáři. A právě proto budu každý večer ulehat s tím strachem z výšky, se závratí lásky, kterou nepoznám.