Když vyhasne Láska I

Opřel se do mě studený podzimní vítr a já se víc zachumlala do tenkého svetru. Vlasy mi vlály a naskočila mi husí kůže. Tmavě šedý svetr s krátkým bílým tričkem a legínami mě rozhodně nemohl zahřát. Slunce zacházelo, ochlazovalo se a já tak stála na tom dřevěném mostě, na kterém jsem stála i tu osudovou noc. Smutně jsem se musela pousmát. Myslela jsem, že zrovna on je ten pravý, že s ním to bude úžasný. Že jsem ho konečně našla...Jenomže jsem se šeredně zpletla!

"Co teď jen budu dělat?" zašeptala jsem a vítr odnesl moje slova hodně daleko. Slunce zapadlo a já se ocitla v temnotě. Přitáhla jsem si svetr ještě blíž k tělu a přešla na protější stranu. Nechala jsem za sebou šumějící stromy, tekoucí vodu, kvákající žáby, ale taky svou minulost, city a naději.

Po blátivé cestičce jsem vyšlapala mirný kopec a už z dálky zahlédla světýlka naší chaty. Vzplanul ve mně malinkatý plamínek štěstí, který byl okamžitě uhašen zklamáním.

Došla jsem až k chatě a otevřela dveře. Konečně mezi svými, pomyslela jsem si a vešla dovnitř.

"Lásko! No konečně. Kde jsi tak dlouho? Světlo už šlo dávno spát. Teď se probouzí Temnota a ty víš, co by se mohlo stát," usmál se na mě Smutek.

Přikývla jsem. Ani jsem se moc nerozhlížela a šla do svého pokoje.