Posedlost

(1.část)

Probudila jsem se. Byla jsem kompletně oblečená, všechno mě bolelo. Sáhla jsem si na hlavu a na levém spánku jsem nahmatala tržnou ráno. Nejdřív jsem si nepamatovala nic. V příští vteřině na mě zaútočily vzpomínky na minulou noc a dnešní hodně brzké ráno. Vzpomněla jsem si na oranžová světla mého oblíbeného klubu. Na vůni likéru, který jsem pila. Vzpomněla jsem si na tebe, jak si nade mnou stál a přesvědčoval mě, že s náma bude všechno jako dřív. Já jsem klečela na kolenou a vzhlížela k tobě jako naivní malé děvčátko, vzhlížící k tatínkovi. Věřila jsem. Vzpomněla jsem si, jak si mi potom utekl a já jsem  se opilá a bůhvíco všechno ještě vydala za tebou. Křičela jsem, brečela jsem, bila jsem tě. A tys stál a v obličeji si neměl ani kapku soucitu.Vzpomněla jsem si, jak jsem potom utekla já, plná studu a vzteku. Někdo prolil mým krkem aspoň půl litru whiskey. A rozbila jsem si hlavu.
Byla jsem v cizím bytě, ležela jsem v cizí posteli. Zkontrolovala jsem člověka ležícího vedle sebe, nebyl to muž. Byla to holka, asi kolem sedmnácti s modrými vlasy. Myslím, že se jmenovala Monika. Tiše jsem vyklouzla z místnosti a pokusila jsem se zorientovat v domě, ve kterém jsem se nacházela. Našla jsem koupelnu a zamkla jsem se tam. Svlíkla jsem se. Po těle jsem měla spoustu modřin, na čele čůrek krve. Vlasy jsem měla slepené. Chvíli jsem si v zrcadle prohlížela svoje nahé, zničené tělo. Nesnášela jsem ho. Vlastně ho nesnáším doteď. Potom jsem přistoupila blíž, abych si mohla lépe prohlédnout i ránu na čele. Bylo to na šití. Nejméně čtyři stehy.
Proud horké vody mi stékal po zádech, smýval špínu z mých vlasů. Duše zůstávala pořád stejně černá. Brečela jsem. Brečela jsem tak dlouho, až jsem cítila, jak se o mě pokouší nevolnost. Kompletně mokrá jsem vyběhla ze sprchy a vyzvracela se do záchodu. Samá žluč.
Vzpomněla jsem si na to, jak ses o mě kdysi bál. Jak si mi psával i uprostřed noci, aby ses přesvědčil, že jsem v pořádku. Vzpomněla jsem si na to, jak jsem se ti často smála přímo do pusy. Zničila jsem se sama.
Nevěděla jsem, co je za den. Prohledala jsem celý pokoj té modrovlasé holky, až jsem našla svojí koženou tašku a kabát. Vyplížila jsem se ven, dole v kuchyni totiž snídal někdo, kdo určitě neměl ani ponětí, že jsem přespávala v jeho domě. Venku jsem se podívala na mobil, bylo pondělí 20.prosince. Nacházela jsem se v zapadlé části našeho města, tam, kde vás klidně okradou za bílého dne, proto jsem nasedla na první autobus co přijel a vystoupila v centru. Cestou do centra jsem ještě několikrát projela celý svůj telefon a našla jsem tohle: 4 zmeškané hovory od otce. 2 zmeškané hovory od mamky plus jedna smska: "Uz asi nema cenu volat na policii, ze ne?"
Zamířila jsem rovnou do lékárny. Fronta se zdála nekonečně dlouhá. Když jsem však konečně přišla na řadu, došlo mi, že recept na mojí už několik let branou dvojkombinaci Cipralex + Neurol leží někde na úplném dně mé tašky. Mladá magistra na mě otevřeně vrhala naštvané pohledy. "Tak bude to, slečno?" Med jí skoro kapal ze rtů. Hnus. "Jistě." řekla jsem stejně mile a na stoleček jsem triumfálně položila trochu zmuchlaný recept. "To je pro vás?" zeptala se nevěřícně magistra poté, co si přečetla obsah mého receptu. "Ne, pro mého králíčka Benyho." odpověděla jsem s úplně vážnou tváří.
Vzpomněla jsem si na to, jak jsme se spolu poprvé sjeli. Leželi jsme u tebe na posteli, byla letní noc jako vystřižená z romantického filmu. Žili jsme si svůj vlastní rock'n'roll a líbilo se nám to. Vzpomínáš si na to, jak ses dozvěděl mojí diagnózu? Tvrdil si, že tomu nemám věřit, že je to normální. Že to přejde a že to zvládneme, spolu. Že utečeme a tohle všechno přestane patřit do našeho světa. A já jsem netušila, že mi lžeš.
Od počátku našeho konce se mi o tobě neustále zdá. Stal ses přízrakem ničícím mé sny, budím se spocená, dezorientovaná a často s vlhkýma očima, nebo kalhotkama. Vzal si mi víc, než si dokážeš představit, vzal sis kousek mě a zamkl ho do své soukromé sbírky, další odznáček, kterým se můžeš pyšnit. Už dávno jsem si předsevzala, že nikdy nikomu nebudu patřit. Nepovedlo se. Patřím všem, kterým se kdy naskytla příležitost mě vlastnit. Někdy mám pocit, že sama sobě už nepatřím vůbec. Protože všechny ty drobné kousky se rozutekly po celém světě, vzali jste je sebou. Ale ty, ty Alexi, sis vzal ten největší.