Společná vzpomínka

Zamyslel se. Právě dočítal poslední kapitolu z rozečtené knihy, když


si na ní vzpoměl.


Očima bloumal po pokoji, zachtělo se mu vzpomínat.


Položil knihu na starý dřevěný stolek, vedle rozpité slenky červeného


vína.


Při vztyku lehce zaskřípala pohovka.


Vzpoměl si na její tvář, vybavil si to křehké ladné tělo, jak vždy, 


tiše našlapovala na parkety.


Jako by tam právě v tom okamžiku byla. Sledoval tu chůzi, dělal stín,


následoval její kroky.


Přistoupila k oknu do kterého nahlédla, pohladila květinu co stála 


na parapetu.Prošla pokojem a zmizela v ložnici.


Usedla k toaletnímu stolku se zrcadlem, dívala se na svůj odraz.


On, nevěříc, hleděl na svou krásku, nepromluvil, kochal se.


Po chvíli, sklopila oči, zvědavé prsty hladily její tvář, počítaly vrásky.


Uchopila rudou rtěnku, kladla pokaždé důraz na své plné rty, jemně je 


přetřela. 


Byla nádherná.


Mezi tím, rozpustila černou hřívu, promnula ji mezi prsty, 


přičichla si.


On, bez dechu, naplněn štěstím, láskou, nespouštěl z ní oči.


Čekal, co bude se dít.


Zrcadlo opět vrátilo mu krásku, zahleděná do skleněné pravdy,


usmála se.


Jemným dotykem dala stolku svůj dík, zamířila k posteli.


I ona vzpomínala na svého milého, jako by ho v tu chvíli opět viděla.


Odhrnula přikrývku, ulehla a sledovala stín.


On,ospalý, omámený, dělající šedou clonu, usedl na druhou polovinu


postele a díval se jí do očí.


Oba měly myšlenky v chodu, hleděly do prázdna.


Sevřel v obětí její polštář, decentně si přičichl a zavřel oči.


Ona, už bez úsměvu, sevřela v obětí jeho polštář a začala plakat...