Když pláče

Sedím na studené podlaze a napjatě poslouchám. Carmen i Marc si myslí, že spím. Ne! Vždycky takhle poslouchám, vždycky se dozvím důležité věci, které mi byly zatajeny. Třeba to, že jsem adoptovaný! Docela mě to vzalo, i když jsem si vždycky všímal velkých odlišností mezi námi. Moji blonďatí bledí rodiče s modrýma očima, já snědý, černé vlasy, tmavé oči. Říkal jsem si, že to mám po babičce, kterou jsem nikdy neviděl. No a pak jsem se to dozvěděl. A tak jsem poprvé uronil slzu, jednu jedinou temnou slzu a moji maminku, i když ne pravou, to málem zabilo...
„Ne.... to není možné! Carm... to je.... Budeme mít miminko!“
Ztuhnu. Pak se pousměji. Carmen nemohla mít dítě, proto si taky vzala mě. A teď... musí být strašně šťastná. Budu mít brášku... nebo sestru!
„Ach Marcu. Já jsem tak šťastná!“ vyjekne nahlas. „Pst! Ricky spí! Já stejně nechápu, proč jsi mi to neřekla dřív! Jsi už ve třetím měsíci. Jak dlouho to víš?“
„Chtěla jsem si být stoprocentně jistá. Já se tak těším, až to povím Rickymu!“ Ozve se nesouhlasné zamručení. Nevěřícně vytřeštím oči. On mi to snad nechce říct!
„Carmen,“ hlesne něžně. „Přece jsme se domluvili, jestli se nám narodí vlastní dítě.... řekli jsme, že Rickyho vrátíme.“
Srdce mi vynechá několik tepů. Ztuhle se napřímím. „Marcu! Já vím, že jsi s tou adopcí nikdy nesouhlasil, ale jak něco takového můžeš říct?! Máme Rickyho dvanáct let! Nemůžeme ho jen tak odložit! Nechceme!“
„Víš, jak jsme na tom s penězi! A malé dítě.... bude náročné ho uživit a dát mu všechno, co potřebuje, když budeme mít Rickyho. Na kom ti víc záleží? Na vlastním dítěti? Nebo na chlapci, o kterém nevíš nic? Jaká byla jeho rodina, kdo ví, co z něj vyroste.....“
Poslední věta zůstane ztěžka viset ve vzduchu. A já zraněný a příšerně smutný, pomalu vstanu, lehce vezmu za kliku a otevřu. Marc i Carmen na mě nevěřícně zírají. Carmen s bolestným výrazem ve tváři ucouvne. „Ach Ricky!“
Cítím, jak mě do očí tlačí slzy. Ale to ne! Nesmím plakat! „Nedovolte, abych brečel! Řekněte, že si mě necháte! Prosím.....“ vykřiknu zoufale a prosebně se na ně zahledím. Mamince začnou po tvářích stékat slzy, průzračné průhledné slzy a já se neudržím. „Ne.....“ vzlyknu a vytrysknou i mně. Ne průhledné, čisté, ale temně rudé krvavé slzy. Marc popadne Carmen za ramena a vylekaně ucouvne. Jenže už není úniku! Někdo dnes zemře!
Zuřivě přemýšlím, kdo mi nejvíc ublížil, když se náhle Marc popadne za hrudník a za zoufalého sípání se zhroutí k zemi. Ohlédnu se po mamince, křičí a křečovitě si svírá břicho. Můj bratříček? Nebo sestřička? Oni mi přeci nic neudělali! A pak se zhroutí i maminka!
Sesunu se na zem a pohlédnu na mrtvá těla mých rodičů. Oči mají dokořán, vytékají jim z nich pramínky rudých slz. A já začnu znovu plakat! Moje slzy jsou tentokrát průhledné a čisté......
Chci zemřít! Vždycky, když někoho takhle zabiji, chci zemřít. Ale nemá cenu zabíjet se, už jsem to zkoušel. Narodím se znovu ve stejné podobě a se stejnou smrtící schopností. Jako temný posel smrti, který zabije každého, kdo mu ublíží...