KAPITOLA 3.

Byl to už týden, co se Richard s Emmou ubytovali u Maxima. Richard stále nedokázal Maxima zasáhnout. Učil se ale jak být rychlý a silnější. Pociťoval, jak jeho síla roste každým dnem, ale se stále neodvažoval postavit se s holýma rukama nepříteli. Emma naopak zvládala vše dokonale. Její mladost jí dovolovala používat větší část mozku, a proto jí šlo vše tak dobře. Richard pochyboval o tom, že je to bezpečné. Myslel si, že čím bude starší, budou se její schopnosti zhoršovat a bude to mít špatný vliv na její psychiku. Maxim ho ale přesvědčoval, že když začne cvičit už takhle malá, bude se její mozek procvičovat a v dospělosti bude na stejné, ne-li na lepší úrovni, než je teď a proto jí to nijak neuškodí. On však už měl s kouzly smůlu. Byl prý už moc starý na to, aby se dokázal něco z toho naučit. Smířen s tím, že už zde bude zajat na věčnost a s tím, že z něj bude jen policista, kterého se budou všichni jen bát, se dál učil umění strážců.

Dnes to nebyla ani rychlost, nebyla to ani síla, co měl cvičit. Byla to nejdůležitější dovednost strážců. Byla to tedy neviditelnost. Richard dostal plášť, ve kterém už musí chodit pokaždé, když jde na výcvik. Maxim mu vysvětlil princip neviditelnosti a řekl mu, aby šel několik desítek metrů daleko. Pak se musí k němu dostat tak, aby ho neviděl a ani neslyšel. Když si Richard myslel, že je už dost daleko, dal Maximovi znamení a ten na chvíli zavřel oči. Richard se schoval za strom a pokusil se přiblížit. Sotva udělal krok a už mu Maxim dával znamení, že ho viděl. Celý den takhle cvičil. Jeho největší úspěch byly sotva tři metry. „Využij všechno, co jsem tě dosud naučil,“ zvolal na něj Maxim, když viděl, jak začíná být Richard zoufalý. Richard na tuto radu nedal a ještě několikrát to zkusil po svém a pokaždé bezúspěšně. Když se pak opět vrátil na začátek, uznal, že Maxim může mít pravdu a rozhodl se využít svůj výcvik. Schoval se za keř o metr dál, než kde začínal dříve. Zadíval se do Maximových očí, a když mrknul, vyrazil ze svého úkrytu, jak nejrychleji dovedl. Stačil ale jen vyskočit na strom a Maxim byl už opět ve střehu. Jakmile zase mrknul, přeskočil na jiný strom. Měl pocit, že je moc hlučný, ale Maxim nic neříkal, jen se otočil. To bylo pro něj dobré znamení. Znamenalo to, že ho nevidí. Když se otočil, Richard slezl a schoval se za jeden keř. Teď byl už v polovině cesty. Krčil se v tom keři a čekal, co bude dál. Maxim teď koukal jeho směrem a on si nemohl dovolit chybu. Jakmile se trochu odklonil, Richard hned vyrazil. Schoval se mezi hloučkem stromků v trávě. Lehl si tam a pláštěm si přikryl celé tělo. Už se chystal vyrazit, když Maxim jeho směrem naznačil, aby zůstal tam, kde je. Richard nechápal, ale zůstal v úkrytu. Později pochopil. Nedaleko se objevila smečka vlků a rychle se přibližovala. Bylo slyšet jejich štěkání a už vidět i jejich zuby. Během chvíle stáli všichni u Maxima. Zřejmě si Richarda ani nevšimli, ještě štěstí, že ho dnes učil právě tohle. Neslyšel, jestli spolu mluví, nebo co se tam vlastně děje, ale jakmile zmizeli, hned vyšel ze svého úkrytu a zamířil za maximem. „Musíme se vrátit, dnes bude ještě rušno,“ řekl hned Maxim, když k němu Richard přišel, „málem jsi zabil jednoho z jejich druhů a ten si nárokuje odplatu.“

„Cože?! Vždyť nás málem zabili,“ vzkřikl rozhořčeně Richard.

„Já vím. Také jsem jim to říkal. Díky tomu dnes budeš s ním soupeřit,“ odpověděl Maxim.

„Souboj? Ale já ještě nejsem natolik silný, abych ho porazil,“ odporoval Richard.

„Nedá se nic dělat. Dnes v noci se buď staneš opravdovým strážcem, nebo jen dalším člověkem, který našel v tomto lese smrt,“ řekl neklidně Maxim za chůze a pak zrychlil, aby byl doma co nejrychleji, Richard udělal to samé.

Slunce se už pomalu chýlilo k obzoru a Richardovi bušilo srdce stejně rychle, jako když utíkal s Emmou do lesa. Byl sytý a vyprázdněný, Maxim mu ještě sděloval několik posledních informací. Všechno jeho myšlení se ale stejně soustředilo na to, co bude. Jen jediná informace mu utkvěla v paměti: „Buď ho zabiješ ty, nebo on tebe,“ celou dobu, co šli k místu konání souboje, mu to znělo v hlavě. Není schopen někoho zabít, zvlášť když viděl, jak je jeho soupeř ještě mladý. Tedy je zhruba stejně starý jako on, ale stejně.

Místo kde se to mělo všechno odehrát, bylo hluboko v lese. Je to shluk skalek, kde uprostřed je plocha o průměru asi sedm metrů. Dorazili tam a už z dálky byl odsud slyšet hukot. Zastavili se několik metrů před tím. „Je tu celý les. Nesmíš se nechat rozptýlit ať se děje, co se děje,“ řekl mu Maxim a vyšel s ním po skále, až bylo vidět na celá scenérie. Opravdu tu byl celý les. Richard netušil, jak je to tu obrovské. Bylo to, jakoby stál v národním divadle, i když vůbec nevěděl, jak velké národní divadlo je. Ucítil, jak ho Maxim pobízí, aby pokračoval dál. Celé jeviště teď vydávalo nesouhlasné zvuky a Richard viděl skoro všem do obličeje. Sešli až dolů, kde už stál i jeho protivník. Nemohl být o moc starší než on a přesto vypadal, že je mnohem zkušenější, než on. Maxim mu ještě něco říkal, ale on nic nevnímal. Jakoby ohluchl, všechen ruch zmizel a najednou tu stál jen on a jeho protivník. Všechen stres z něj spadl a jím znělo jen jedno: „Zabij, nebo zemřeš!“ Maxim viděl, jak se Richard změnil. Konečně po tom týdnu v něm opět viděl tu odhodlanost udělat vše, co musí, aby přežil. Uviděl to i tehdy, když bránil sebe a Emmu, ale teď je to mnohem silnější. Věděl, že teď už Richardovi nepomůže a vystoupil do hlediště. Richard s holýma rukama stál a stínem zahalenou tváří hleděl na svého soupeře, který se proměnil na vlka. Richard si instinktivně nasadil kapuci a připravil se na útok. Hlediště najednou ztichlo a kdosi vydal rozkaz k začátku souboje. Vlk zavil a vrhl se proti Richardovi, ten se ani nepohnul. Ve chvíli, kdy už to vypadalo, že se do něj vlk zakousne, Richard vyskočil a vlk narazil hlavou do kamene. Vlk se ihned otočil, ale Richard nebyl nikde. Chvíli se rozhlížel, ale nemohl ho najít. Najednou ucítil na zádech velkou tíhu. To byl Richard, který na něj skočil ze stromu. Vlk se neudržel na nohách a Richard z něj ihned seskočil. Byl v pozici, kdy v polosedě se opíral levou rukou o zem a v pravé ruce držel klacek, který si sehnal v korunách stromů. Pravou ruku i s klackem držel za zády a hlavou měl skloněnou k zemi. Vlk vstal a uviděl snadný cíl. Ihned se rozeběhl k Richardovi. Ten pravou rukou máchl a zasáhl ho do hlavy a udělal salto vzad a postavil se. Vlk dostal pěknou ránu, ale to ho neodradilo. Pokračoval dál a skočil na Richarda, ten byl překvapen a pod tíhou upadl. Z pravé ruky mu vyletěl klacek a on ležel pod vlkem. Nemohl vstát, ale vlk mu nemohl ublížit. Držel ho tak daleko, že ho mohl jedině tak poslintat. Jednu chvíli ale vlk chňapl po jeho ruce a zachytil ho za rukáv. Ten se natrhnul a vlk s Richardem pak vymrštil směrem k jevišti. Richard vyletěl a pak narazil na tvrdou skálu. Bolelo to hodně a nemohl se zvednout a najednou tu opět byl ten vlk. Pokousal mu levou ruku a on se nemohl ani moc bránit. Vlk s ním opět mrštil a tentokrát dopadl opět na bojiště a hned ho měl zase na sobě. V tu chvíli si pomyslel, že je štěstí, že Emma zůstala doma. Pak mu hlavou proběhly všechny vzpomínky na ni a na to, co spolu prožili. Do žil mu začalo proudit ještě více adrenalinu a on znovu pocítil, jak se do něj vrací síla. Vlk se ho stále snažil pokousat a několikrát se mu to i povedlo, ale teď se všechno změnilo. Richard najednou zakřičel a vlk najednou vyletěl do korun stromů a Richard vyletěl hned za ním. Nikdo z jeviště neviděl, co se tam děje, tedy až na pár divných bytostí, které Richard neznal, ty, jak později zjistil, mohou vidět tělesné teplo, a tudíž viděli úplně všechno. Byl slyšet jen hluk, praskání větví a kňučení. Pak najednou bylo ticho a k zemi spadl polonahý mladík. Nehýbal se, ale byl stále živý. Měl zlomených několik žeber a na několika místech krvácel. Teď na zem seskočil i Richard a hned mladíka popadl pod krkem. Jeho levá ruka byla četně pokousaná a jeho pravý rukáv roztržený. V podřepu držel mladíka, že by stačil jeden pohyb a mladíkovi by mohli kopat hrob. Žena, která byla nejspíš jeho matka, zasténala a jeviště opět ztichlo. Richard zvedl hlavu a přejel pohledem po přihlížejících. „Utekl jsem se svou setrou ze strachu do tohoto lesa. Téměř ihned nás chtěli vlkodlaci zabít, a když jsem nás bránil, tak se pak dozvím, že mají právo na to, že mě mají zabít. Proč je tenhle les tak nenávistný vůči těm, kdo mu nechtějí ublížit? Mohl bych ho zabít, ale nebudu jako vy. Na rozdíl ode mě má rodiče,“ řekl Richard a postavil se, „ošetřete ho a řekněte mu, že může žít. Pokud mě ale vyzve podruhé, už nedopadne tak dobře,“ dodal vznešeně a odešel z bojiště. Matka mladíka se hned vrhla ke svému synovi a objala ho. Byla ráda, že její chlapec přežil. Celá smečka stála v pozoru a s obdivem hleděla za odcházejícím Richardem. „Hej, ochránce,“ zvolal kdosi. Maxim se otočil a hned se zase ozvalo: „Ty ne, tvůj žák,“ tak konečně. Konečně ho přijali mezi sebe. Richard pocítil hrdost a pomalu se otočil. Byl to statný snědý muž, nejspíš vůdce smečky, protože stál v jejím čele. „Díky,“ ozvalo se skromně z jeho úst a Richard jen přikývl a pokračoval dál. Cestou zpátky zahlédl dívku, kterou vždy pozoroval, když šel do práce. Co tu ale dělá? Chvíli se zamyslel, ale hned zase vyrazil. Když odcházel, ozval se nakonec velký ohlas. Všichni tleskali nebo volali. Bylo dokonáno. Nyní už je součástí lesního světa. Celou cestu domů pak přemýšlel, co tam dělala ta dívka z města. Byla také jedna z těch bytostí nebo zde jen bydleli? Pokud byla také monstrum, tak co a je nebezpečná? Nemohl z hlavy dostat tu chvíli, kdy jí uviděl sedět v publiku.

Maxim společně s Emmou mu ošetřili rány a Richard jí pak musel vyprávět, co všechno se tam stalo. Když jí to dovyprávěl už podruhé, musela Emma jít spát. Maxim nalil oběma jídlo a dal se do zašívání Richardova pláště. „Už nemůžeš být mým žákem,“ ozval se Maxim, když Emma usnula. Richard s těžkostí polkl a zdvihl oči od jídla. „Dnes na tom bojišti jsi bojoval jako pravý strážce. Málo který učedník dokáže takhle brzo vzdorovat holýma rukama vlkodlakovi,“ vysvětlil mu Maxim.

„Vždyť ale výcvik potřebuji,“ namítl překvapený Richard.

„To ano, ale již se nemůžeš nazývat mým žákem. Nyní jsi už plnohodnotným strážcem. Ode dneška už náš vztah bude jen jako mezi kolegy,“ odpověděl Maxim.

„Já tomu nerozumím. Vždyť je ještě tolik věcí, které se musím naučit,“ stále oponoval Richard. Nechtěl si připustit, že by už dokázal vzdorovat celému lesu.

„Ten zápal při tom boji, ty uvědomělé kroky, jistý boj a i ve chvíli, kdy už jsem si i já myslel, že zemřeš, jsi najednou procitl a snad šedesáti kilového vlka jsi vyhodil do výšky deseti metrů. A nakonec to, jak ses nad ním smiloval. Ne mnoho lidí, nebo obyvatel lesa by to udělalo. Co se týče přístupu k lesu a vedení jeho obyvatel tě nemám už co učit. Nyní budu učit už jen tvou sestru. Můžete tu ale zůstat do doby, než si postavíte vlastní dům,“ odpověděl mu Maxim a usmál se. Richard se už dál neptal. Podíval se na Emmu a ta klidně spala. Pomyslel si, že možná i ona bude muset proti někomu bojovat, aby si zasloužila místo v tomto prazvláštním lese.