Dávám ti svou krev

(3.část)

Krev stékala po bílých zdech a kapala na špinavou zem. Ty hajzle!
Měla jsem podřezaná obě zápěstí a právě jsem si snažila vrazit střep z rozbité lahve od piva do tepny na stehně. Necítila jsem žádnou bolest. Adrenalin mi hučel v hlavě. Ano, život mě nebavil, ale ne natolik, abych skončila. Jenom jsem se zoufale snažila ti dokázat, co všechno pro mě znamenáš. Lepší než škemrat a prosit, ať mě neopouštíš. Moje hrdost mě málem zabila.

Ještě než jsem otevřela oči, bylo mi jasné, že ležím v nemocnici a že mě zachránili. Vlastně mě to ani nemrzelo. Ještě než jsem otevřela oči, bylo mi jasné, že za ruku mě nedržíš ty. Byly to chladné, dlouhé prsty mé matky. Otevřela jsem oči. V těch jejích jsem neviděla výčitku. Neviděla jsem tam ani hněv, či úlevu. To, co jsem viděla v jejich očích zcela jasně, byla bolest. Vždycky trpěla tím, že mi sama nedokáže pomoct.

Tři dny potom mě zavřeli na psychiatrii. Prý jenom na týden, aby si byli stoprocentně jistí, že jsem v pořádku. Po probuzení jsem totiž ani po několika hodinových psychotestech nevykazovala žádné příznaky jakékoliv poruchy osobnosti. Jak jinak. Ve své zdravotní kartě jsem měla zapsanou pouze lehkou poruchu vyplavování serotoninu.
Na psychiatrii to vůbec nebylo tak špatné, jak jsem čekala. Dali mě na vcelku pěkný pokoj, ale ano, byly tam mříže na oknech. Celé jsem to spíš brala, jako pobyt u babičky. Pár dní vydržíš a jsi zase doma.

Neměla jsem žádný extra program, jednou denně sezení s psychologem, ve tři odpoledne vycházka s dozorem a vést si deník. Psycholog byl fajn, celkem mladý a vyptával se tak, že mi to přišlo naprosto přirozené. Řekla jsem mu o tobě. To ho svým způsobem uklidnilo, bylo mi to hned jasné. Myslel si, že našel důvod a proto jsem přesně po týdnu odpochodovala domů i se svými antidepresivy a prášky na spaní. Žádná novinka. Jenom mě ve snech asi už navždy bude strašit kromě tvého obličeje taky každodenní zoufalý křik ženy, která měla pokoj vedle mě. Nevěděla jsem co jí je, jak vypadá ani kolik jí je let. Jen jsem tušila, co asi musí prožívat.

Návrat domů nebyl nic moc. Z prášků se mi trochu houpal celý svět a moje postel a vůbec všechny moje věci mi najednou připadaly ohromné. Určitě jsem musela zhubnout. Doma mi máma předala můj telefon, v hlasové schránce jsem měla přesně 33 vzkazů. Jeden byl od tebe. „Hele nevím, co máš s telefonem, každopádně až si ho konečně zapneš, napiš mi, kdy si můžeš přijet pro ty tvoje desky. Konečně jsem je našel, tak ti je vrátím.“ Neměla jsem ani sílu brečet. Oblíkla jsem se, řekla jsem rodičům, že jedu za spolužačkou kvůli úkolům (pořád byli tak naivní) a zavolala jsem si taxi. Mladý řidič mě se slevou odvezl přímo před tvůj byt. Vystoupila jsem.

Zazvonila jsem. „Haló?“ ozval se tvůj hlas z intercomu. „Přišla jsem si pro ty desky.“ Řekla jsem téměř šeptem. „Měla si zavolat.“ Odpověděl si a práskl sluchátkem.
Stál si ve dveřích svého bytu jenom v trenýrkách, v očích chladný výraz. Bolelo to víc, než díra v mém stehně. Ale držela jsem se. „Chceš jít dál?“ zeptal ses, ale viděla jsem, jak moc ses přemáhal. „Jo.“ Chtěla jsem jít dál. Chtěla jsem vidět, jestli máš pořád tu samou postel, jestli tvé plakáty visí pořád na tom samém místě. Chtěla jsem vědět, že ses nezměnil. Svlíkla jsem si kabát a svetr a hodila jsem je na postel. Přistoupils ke mně a chytnul mě za ovázaná zápěstí. „Cos to provedla?“ „Snažila jsem se dokončit to, cos začal.“
A jediné, co na mě potom zůstalo, byly obvazy a tvůj pot.