Pěšcův Mat - Prolog: Vylodění

(Zatím) dvoudílná starší (už tomu holt táhne na pár let) povídka, kterou jsem vytáhl ze šuplíku pro Odložené romány. Předem chci upozornit, že žádné tahovéhle vylodění se nikdy neuskutečnilo - jen tak pro rejpaly ;)

___________________________________________________

 

Pěšcův mat

Prolog: Vylodění

Ach, ta její krásná kulatá ňadra. Přitažlivější než zlato. Překrásně pevné. A jak hebké nohy měla! Precizně tvarovaný zadek, který by ji mohla závidět kdejaká obyčejná ženská v Anglii. Tvář nepostrádající jediný dokonalý ženský rys. Dokonalost sama. Bohyně krásy v jedné osobě. A patřila jen jemu....

...

Vojín Ricks polkl. Jen tak naprázdno, v krku měl sakra sucho. I přes tu vodu všude kolem. Bylo mu po čertech blbě. Už dost dlouho nepil a z toho sajrajtu co sežral mu taky nebylo dvakrát dobře. Ještě ke všemu se ta loď furt musí kymácet sem a tam. V týhletý náladě dlouho nepřežije. Ten voják naproti byl Ir. Zadíval se mu dlouze do očí. Vypočítával si, kdo by byl první na koho vrhne. Byla to, upřímně, myšlenka na hovno, ale Ricksovi to pomáhalo zapomenout na svůj žaludek. Paradoxně.

...

Svůj pohled nyní stočil na slunce. Krásně pálilo do očí, musel je přivřít. Po pár vteřinách těleso změnilo barvu na bílo a začalo pálit ještě víc, až své oči nakonec zavřel úplně. Nicméně nezřel úplnou tmu, ale krásný rudý obrys. Připomínal mu její rty. Stále je jeho přítelkyní, ale otázkou je jak dlouho ještě bude.... Ach, Marie!

...

Dokonce si už kolometčíci na lodích začali vyměňovat střely s kulometčíky na druhé straně. Voda na sebe vzala podobu eidamu. Vojáci se drželi při zemi, co nejvíce mohli.

Desátník Perkins nervózně přežvykoval přičemž posouval sliny z levé části úst do pravé a zase naopak. Dělal tak již dvacet minut od chvíle co vyjeli. Ty nacistický prasata už začali. Po rukověti jeho Lee-Enfieldky projela kapička potu. Potěžkal ji. Nepomohlo mu to. Už teď jsou všichni mrtvý. Ale i tak těm sviním naproti dá co proto. Slíbil si to. Zbývá pár minut do vylodění. Odkašlal si, přičemž se slina přesunula na rty. Jednoduše ji odfoukl na zem vedle svých nohou. Už toho moc nestihne.

Z lodí byl cítit strach, každý z vojáků měl v mysli jen jediné: Já ne... Já ne.... Ne dnes. Ale již zbývá posledních pár vteřin.... Úder. Lodě začaly narážet na pevninu. Čas přestal existovat, život se zastavil. Poslední vteřina na vybavení svého nejkrásnějšího zážitku. Ohromná vrata lodě se otevřela a s monumentálním otřesem se dotkla vody.

Z kulometného hnízda umístěného v bunkru na kopci vyšlehla salva několika střel přímo na Ricksovu loď. Německý voják za kulometem držel spoušť stisknutou a kropil několik lodí za sebou.

,,Zmizte kurva z tý lodi" řval jakýsi desátník až dotehdy než mu dobře náhodná střela přerušila tok myšlenek.

Ricks se s ostatními drápal z lodi ven, jenže mrtvá těla ho zatlačila zpět do lodi. Zkrvavení spolubojovníci mu před střelami vytvořily štít. Nacistický kulometčík do lodi nasázel co šlo a pak se přeorientoval jinam... Teď je poslední šance. Ricks se vydrápal zpod mrtvol úcyhodnou rychlostí a bleskově skočil šipku do vody. Měl štěstí, střely ho nechaly být. Pravděpodobně nebyl zaregistrován.

...

Opatrně si vložila čerstvě natrhanou jahodu do úst. Její leskle bílé zuby získaly najednou rudé zbarvení a kapka šťávy jí ztékala k ňadrům. Když se dotkla bílého závoje, vyvola krvavý flek.

...

Jak ryl držkou v bahně, kulometčík ve věži již vystřídal pár cílů. Ricks se rychlostí blesku postavil na nohy a vrhl písek, který se mu stačil v hubě nastřádat, rovnou do moře. Nechal moři to, co patří moři, ať si to společně s krví všude kolem odnese někam hodně daleko.

Nedaleko ležel ten Ir z lodi, vydechující zbytky života. Ricks zkusmo stiskl spoušť své Lee-Enfieldky. Jako na potvoru zaseklá. Kulky neustále rozhrnující písek svým dopadem a překonávající ohromné vzdálenosti mžiknutím oka donutily Rickse nečekat. Se zahozením své nefunkční zbraně se vrhl po bok umírajícímu Irovi. Kulky se přibližovaly rychleji a rychleji. Skočil k němu a využil ho jako živý štít, hodil ho na sebe. Malá šance, že Irovo tělo náraz kulek ustojí a nepošle je přes sebe dál.

Třicetiletý raketometčík Erik Monroe, skryt v jámě po granátu, ládoval do své M1 další tříštivou raketu. Letmým pohledem zkontroloval terén a našel si svůj cíl a zase se sklonil. Naučil se to provádět opravdu rychle. Kdyby měl hlavu vystrčenou o trochu dýl, už by ji nemohl více používat. Připravil si bazooku do ruky. Natočil se. raketomet byl položen o hranu díry. Erik zamířil a blekově se sehnul, takže bazooku držel jen jednou rukou za spoušť. Zvuk podobný citoslovci na umlčení dítěte se rozlehl v okolí. ,,šššššššššššt," zařval dravec, bazooka M1. S úctyhodnou rychlostí provedla raketa sebevražedný úkon, při kterém s sebou vzala do pekla všechen život v okolí exploze. Erik si započítal další úspěšnou střelu s lišáckým úsměvem a začal nabíjet další.

Kulky se přibližovaly rychleji a rychleji. Ricks ani nedoufal v zázrak. Nedýchal, nehýbal ani svaly. Stuhl. Srdce řvalo o sto šest. Bubnovalo v jeho těle jako o závod. Mozek byl v obležení adrenalinu. Život se zpomalil. A pak se zastavil.

Obraz. To jediné postřehl. Střely zarývající se do písku vytvářejí krátkodobé pískové fontány. Další střely hledají své oběti na lodích. Pětatřicet mrtvých najednou. Smrt způsobená jediným střelcem. Rakety míjející se jen o chlup. Jedna letí k nim, ta druhá zlikviduje část těch na naší straně. Tamhle, ležící člověk, držící se za železného ježka. Nemá ruku, již skoro vykrvácel, střely drtící jeho hrudník jsou spíše střely z milosti. Tam, ta střela s nařízlým hrotem mířící na mladou krev. Ten mladík vždy chtěl navštívit Francii, tak teď mu osud nadělil jeho vysněný dárek, jen v trochu jiné formě než si prál. Ten kluk vždy žil naplno. Doma obklopen přáteli se kterými se dokázal smát hodinu, co hodinu. Lidmi byl oblíben. Choval se slušně a poctivě. A teď mu má jedna střela jeho krásný život zhatit. Kurva, ani ty střely nemají kapku soudnosti.

Život pryč a teď má přijít řada i na Rickse. Od smrti ho dělí tak dvě vteřiny. Ostatně, jako většinu lidí okolo. Nikoli ze strachu, ale z nechuti vidět ten obraz své oči raději zavřel.

...

Dva blyštivé safíry, položené v hladké skále. Její přenádherné oči mu promlouvaly do duše. Líbaly mu srdce zevnitř. Zapadající slunce značilo konec dne. Překrásného dne. Zítra nastane peklo. Její čelo se zkrabatilo. Kdosi tajemný ji vrazil kůl přímo do hrudi. Utrpěla hrůznou ránu pod pás. Budoucnost znala dopředu. ,,Miluji tě," pošeptala na rozloučenou do větru.

,,Neboj, neboj.... Beruško..."

Slzy ji ztékaly po jejím nahém těle, aby následně vytvořily vodopád. ,,Nevím... Nev.... Nevím, co mám dělat. Jsem zhrou... bezra...." Nedopověděla. Únava způsobená bezmocí ji donutila svalit se na bok.

,,Já to zvládnu... Vrátím se...." Usmála se. ,, Až se vrátím, tak už budeš Ricksová. Slibuji!" Slzu, která ji šimrala na ústech, raději setřela. Martin se na ní rychle přetočil. Políbil ji. Nejdříve na čelo, na rty. Rukou jí laskal na bocích. Marie cítila každý dotek jeho rtů. Martin vnímal její vůni, její hebkou kůži, co nejlépe mohl. Možná už je to naposled. Tuto chvíli si vychutnával jako nikdy jindy. Až do té doby, co se její vlas smrskl a vrazil do písku. Střely se opět rozeběhly. Mladík s roztrženým hrudníkem po střele Dum Dum se skácel k zemi. Střely pokračovaly v cestě. On je další na řadě. ,,Neee......." Ricksův zoufale tichý výkřik do tmy odšuměl společně s větrem. Vteřina. Poslední.

...

Nacistický kulometčík nebyl svině. A ani z těch Hitlerových keců nezmagořil. Nicméně, neměl na výběr, dělal, co musel. Zabíjel aby přežil. Osobně proti Spojencům nic neměl. Jenže polykat v zemi hlínu zrovna taky nechtěl a tak radši držel spoušť a hubu.

Zaregistroval tříčlenou skupinu snažící se doběhnout k blízko ležící jámě. Nemilosrdně je nechal odejít ze světa a pro jistotu projel krátkou dávkou pobřeží aby zlikvidoval ,,mrtvé brouky." Ovšem když byl vpůli cesty nečekaně trhl svým kulometem směrem vzhůru. Reflex byl rychlejší než sám mozek. Spatřil totiž jakousi přibližující se věc, která se kněmu přibližovala jako kdyby měla oheň za prdelí. A ta raketa ho tam opravdu měla....

Temno před očima se mu rozplynulo kdyžýsi projektil přerušil dodávku kulek. Ricks se zhluboka nadechl. Odhodil ze sebe již mrtvého Ira, který mu stačil vyprskat valnou část krve na obličej. Zmocnil se ho válečný běs, který ho zároveň postavil na nohy. Pevně uchopil blízkoležící Irovu lee-enfieldku a s mohutným řevem se rozběhl bojištěm přičemž střílel na všechny strany. Když mohl, nadával všem nepřátelům do kurev a ke všemu je stihl posílat i do sviňský řiti.

Dvě rakety se střetly na jednom místě. Když Erik nabíjel další raketu, řešil dilema zda-li si svůj zásah může započítat, či ne. Nakonec se rozhodl dotaz odložit na později a vystřelil další raketu, tentokrát mírně do vzduchu, pokoušel se trefit do zákopu. Vlastně si z války nic nedělal. Bavilo ho to.

Perkins vyskočil z jámy přičmž rozšlápl jakéhosi vodního korýše a cvičně odhodil smíšeninu slin a hlenů do písku. Už bylo jasný, že se náckům krátí čas. Proběhl kráterem po vzoru několika dalších vojáků, které měl před sebou. Ovšem na prvního spojence v řadě, který teď leží v písku, se bude muset rázně podívat doktor. Krátká zastávka. Mířidla na cílu. Cíl eliminován. Další dva vojáci před Perkinsem nezaregistrovali zbylého německého kulometčíka skrytého v rozpadajícím se bunkru. A rázně na to doplatili. Zbylí tři běžci ve skupině se rozděli. Perkins přeskočil tři mrtvoly na sobě a osmi střelami rozsekal hlavu nepřítele. Blížil se k vrchu kopce. Někteří Britové už na něj vyběhli a pokusili se zlikvidovat nepřátele v zákopu. Lehl si a ztočil hlavu do leva.

Náboj naládovaný do sniperky. Zakrvácená levá ruka pevně drží dalších pět. Po jednom je spouští k zemi. Voják se narovnává a zádama se opírá o zeď, která je asi tak o třicet centimetrů dál dost rozbouraná. Oči zaostřené na kamaráda válejícího se ve vlastní krvi. Je mrtvý. ,,Hajzlové," promluvil voják tiše. Nyní hlavu natočil na proudící hordy Britů do jeho základny. Podíval se na nebe. Přestože byl v bunkru, mohl tak učinit. Střecha mu ležela na noze. Zhluboka se nadechl. Blíží se konec. Svěsil hlavu. Odfoukl si. Vzchopil se. Zapnul svaly a levou rukou zatáhl za kličku na sniperovce. Náboj v komoře, pojistka cvakla. Obrácení očí v sloup.

Ptáci kroužící na nebi mezi bílími obláčky. Slunce rozsvědcující modrou oblohu. Pusté končiny. Svoji hlavu svěsil a díval se do země. Kdežto zde, smrad a hnus. Vyklonil se do díry po rozbité zdi a zamířil....

Byly to vzpomínky? Byla to snad budoucnost, když poslední zbytky naděje odešly?

...Ach, ta její krásná kulatá ňadra...Noha se dotkla písku....Slunce krásně pálí....Smrt...Ir vydechující zbytky života...Nahá žena běžící po poli...Prázdná Lee-enfieldka....Dědečkův statek....Řehtající se dítě...Úsměv bílého poníka....Kaluž krve....Mrtvý muž...Ježek...Střela Dum-Dum...Já ne... Já ne....Opatrně si vložila jahodu do úst...Její rty...Prostřelený hrudník....Kurva zmizte z tý lodi...ššššššššššššt...Já se ti vrátím.....Její oči jako diamanty....Střely odhrnují písek....Železo v lodi cinká...Nicota se odráží ve tváři...Sup hledá možnou potravu....Svině už začali....Slina dopadající do země....Vyskočil z jámy....Perkins střelil dalšího...Ricksův běs....Běží polem....ostatní také...Střela rozsekala další kulometné hnízdo...Střely se přibližují...Mariéééé.................

Perkins se zvedl. Už se chtěl vydat dovnitř bunku. Zastavil se.

Ricksův adrenalin pomalu odpadl. Zpomalil a přestal naprázdno držet spoušť. Všiml si svého dávného kamaráda ze školy. Perkins tam stál s vítězoslavným výrazem v očích.

Německý voják se dotkl spouště.

Ricks si s Perkinsem vyměnil pozdrav zvednutím hlavy. Střela opustila hlaveň. Ne. Zásah. To ne. Krev. Ricksovo bezhlavé tělo dopadlo na zem....