KAPITOLA 4.

Ráno pak nebylo nijak neobvyklé. Maxim tentokrát sice Richarda už do cvičení nenutil, ale velice intenzivně ho žádal. Moc žádat ani nemusel, Richard věděl, že má stále mezery a navíc mu ještě pořád chybělo tolik věcí k naučení se. Dosud neměl ani jednu hodinu přežití v přírodě. Možná, že by s dosavadními vědomostmi přežil, ale byl by si jistější, kdyby věděl, co je nejlepší. Dnešní den ho ale nečekalo ani jedno z toho, co si myslel, že bude potřebovat. Maxim vzal jeho i Emmu ven a neřekl jim, co se bude dít. Celou dobu spolu Richard s Emmou mluvili o tom, co chce Maxim dělat, ale netroufali si, být ve svých názorech jistí.

Konečně se Maxim zastavil. „Dnes nebude žádný výcvik,“ řekl Maxim, když se zastavil, „dnes vás naučím, jak si vyrobit hůl. Hůl je pro strážce stejně důležitá jako pro kouzelníka. Můžete ji používat nejen v boji či při chůzi, ale při mnoha jiných situacích, které se ještě naučíte.“

„Jak ale máme udělat hůl, bez nářadí?“ zeptal se Richard.

„Vlkodlaky jsi odehnal i bez něho a to ti chtěli ublížit. Ten strom ti ublížit nechce, proč bys potřeboval nářadí?“ odpověděl škodolibě Maxim a dodal: „Také nesmíte stromu nijak ublížit. Nesmíte olamovat větve, nebo jej snad porážet. Chovejte se tak, aby po vás nezbyla ani stopa.“ Ani jeden ze sourozenců nechápal, jak si tedy mají vyrobit hůl, bez čehokoliv a aniž by nějak poranili strom.

Celé dopoledne nad tím přemýšleli a Maxim si jen spokojeně opodál seděl a bafal při tom z dýmky. Richard už dávno ztratil naději na to, jak si tu hůl obstarat, když tu se Emma zvedla a šla pomalu ke stromu. Richard nevěděl, co chce dělat, ale nechal jí. Emma si u stromu klekla, objala ho a šeptem řekla: „Ach, milý stromečku, kdybys věděl, co se teď děje. Škoda, že nám tu hůl nemůžeš dát sám.“ Richard neslyšel, co Emma řekla, ale Maxim ano a zpozorněl. Když už se delší dobu nic nedělo, Emma strom zase pustila, postavila se a sedla si zase vedle Richarda. Maxim se zase uvelebil a tu ve stromě najednou zapraskalo a on se začal zajímavě vlnit. Pak se na jeho povrchu objevil volný hrbolek dlouhý něco málo přes metr a stále více vystupoval z kmenu, až se nakonec úplně oddělil. Na zem před Emmu dopadla hůl stejně vysoká, jako je ona sama. Chvíli ani jeden z nich nevěděl, jestli se jim to nezdá, ale pak se Emma probrala. Popadla hůl, zvedla ji nad hlavu a radostně vypískla: „Já to dokázala. Hurá,“ a slavnostně s holí zatančila. Richard se trochu zamračil a zvedl se. Chtěl vyrazit k tomu samému stromu, ale Maxim ho zarazil: „Ten už si nevybírej. Není dobré zbavovat jeden strom dřeva vícekrát po sobě. Navíc je dost možné, že by ti tu hůl už stejně nedal. Vyber si jiný.“ Richard se tedy rozhlédl po nějakém pěkném stromu. Ze školy si ještě pamatoval, že ve středověku se luky vyráběly hlavně z javorového dřeva. Usoudil tedy, že toto dřevo bude dobré i na jeho hůl. Nemusel se rozhlížet dlouho. Tato část lesa je převážně listnatá, takže tu na javor narazíte poměrně často.

Richard věděl, že ho Maxim může slyšet. Snažil se tedy mluvit co nejvíc potichu a povedlo se. Maxim slyšel, že Richard něco říká, ale nevěděl co. Nějakou chvíli Richard ještě strom objímal a pak ustoupil. Opět se dlouho nic nedělo. Nedělo se nic opravdu dlouho. Maxim se mu už i zasmál a řekl mu, že ke stromům musí mluvit tak, aby to bylo slyšet, že většina z nich je hluchých jako poleno. Richard se zamračil ještě víc a přistoupil ke stromu. „Já ti stejně věřím,“ řekl a šel najít jiný javor. Neušel sotva ani pět metrů, když strom zapraskal mnohem hlasitěji, než jak zapraskal ten Emmy. Všichni tři se lekli a nebylo se čemu divit. Byla to rána, jako kdyby do stromu udeřil blesk. Pak javor začal vrzat, skoro tak, jako když vrže paluba lodi na rozbouřeném moři. Richard rychlým krokem přišel ke stromu a s nadšením čekal, co se bude dít. Další průběh byl stejný jako u Emmy. Nejdříve se na povrchu kmenu objevil podlouhlý hrbolek, tentokrát však byl delší a postupně začal z kmenu vystupovat. Když pak Richard hotovou důl zvedl, bylo se čemu divit. Nebyl to jen obyčejný dlouhý rovný klacek. Na jednom konci měl jakousi hlavu. Dřevo zde se rozbíhalo na několik proutků, které se pak různě proplétaly, a uvnitř toho byl rubín. Byl tam, jakoby tam zarostl, což bylo ale absolutně proti všemu, co si dosud o dřevě myslel. Maxim s překvapeným výrazem přišel k Richardovi a požádal ho, aby mu jí půjčil. Ten hůl ochotně vydal a Maxim si jí začal prohlížet. „Velice kvalitní hůl. Pevná a přitom pružná a ta hlavice je znakem toho, že její pán je opravdu výjimečný. Už dlouho jsem neviděl takovou povedenu hůl. Nevím, cos tomu javoru řekl, ale muselo to pro něj být opravdu důležité,“ řekl Maxim a s nadšením hůl vrátil Richardovi.

Vrátili se zpátky do chaty, a protože už dlouho nejedli, Maxim nandal jídlo na talíře. „Jak je tohle možné?“ ozval se Richard, který ještě stál a držel svou hůl.

„Ty jsi velice zajímavý člověk, víš to? Utečeš sem, abys tu našel záchranu před světem tam venku. Když jí najdeš, jsi znepokojený z toho, že jsi jí našel. Když se s tím pak spokojíš, jsi zase překvapený ze všeho, co zjistíš,“ odpověděl mu na to Maxim.

„Je na tom snad něco špatně?“ zeptal se nedůvěřivě Richard.

„Ne ne, právě naopak. Žáci většinou jen dělají to, co jim jejich učitel řekne. Ty však chceš vědět podstatu. Chceš vědět, proč se to děje takhle a ne jinak. To je velice dobře,“ pochválil ho Maxim, „všichni si myslí, že stromy jsou jen přerostlé rostliny. To se ale mílí. Strážci a kouzelníci už po staletí vědí, že stromy jsou jen němé a pomaleji reagují, ale jinak jsou úplně stejní, jako všechno ostatní. Nikdo s nimi nemluví, jen je ničí. Proto s ochotou vydají kus sebe, když s nimi promluvíš a slušně je požádáš. Není však dobré žádat strom o něco příliš často. Takový velký strom, jaký byl ten tvůj, potřebuje alespoň rok na to, aby obnovil to, co ze sebe vydal,“ vysvětlil mu Maxim a pustil se do jídla.

I odpoledne bylo zasvěceno tvorbě věcí, které budou potřebovat. Byla to například dýka ze stříbra. Emma to ještě moc neřešila, ale Richard se dost divil, kde vzal tolik stříbra. Maxim mu to nechtěl říct, že mu to prý řekne, až úplně dokončí výcvik. Také to byly i praky, co vyráběly. Nebyly to ale takové ty s gumou ale ty starší, se kterými se hůře míří, ale zase mohou věci vymrštit mnohem silněji. Tvorba těchto dvou věcí jim zabrala většinu odpoledne. „Jestli chcete večeři, musíte něco ulovit. Celý les je plný zvěře, jen dávejte pozor na to, co lovíte. Rozhodně nelovte vlkodlaky či jeleny. Pro jistotu půjdu s vámi. Také to nepotřebujeme jen na večeři, ale i na další věci,“ sdělil sourozencům Maxim během přestávky.

Měli použít všechny svoje dosavadní schopnosti k tomu, aby něco chytili. Takhle v podvečer to bylo poměrně těžké. Najít nějaký cíl a ještě k tomu ho pak ulovit je těžké i za dne, natož za šera. Svoje hole museli nechat doma, protože s nimi ještě neuměli zacházet. Richard ještě neměl tak zostřené smysly, takže kořist musela hledat Emma pomocí kouzel. Bylo to jen jedno kouzlo, které mohla zatím použít k tomu, aby něco našla. I tak ho ale použila několikrát. Po několika nezdařených pokusech konečně objevila schovaného zajíce v trávě. Richard za ním ihned vyrazil a nepřemýšlel, co bude s Emmou. Zajíce po chvíli nakonec chytil, ale teprve teď si uvědomil, že neví, kde je Emma a Maxim. Rozhlížel se kolem, ale neviděl nic. Začal být zoufalý. Co když se Emmě něco stane? Co když už jí nikdy nenajde? Nevěděl, co má dělat. V téhle tmě už neviděl dál, než na šedesát metrů a za tu dobu uběhl určitě mnohonásobně víc. Vzal svůj úlovek a rozeběhl se směrem, který si myslel, že je správný. Běžel pár vteřin a pak se zastavil. Rozhlédl se a pořád nic neviděl. Rozeběhl se a po chvíli zase zastavil. Už nevěděl co dál a sedl si do mokré trávy. Bezmyšlenkovitě koukal do dálky a byl smířený s nejhorším. Pokusil se ještě rozhlédnout, ale nebylo to nic platné. Pak něco uslyšel. Nevěděl, co to bylo, ale přišlo mu to jako něco povědomého. Byl to Emmin hlas, ale nebylo to žádné vzdálené volání, nebo křik. Byla to normální řeč. „Kde jsi? Vrať se,“ zněl mu v hlavě hlas a donutil ho opět vstát. Rozhlédl se, ale Emmu neviděl. Nepřemýšlel, ani kudy má běžet. Něco mu říkalo, že teď musí běžet doleva a pak zase tudy a pak tamtudy. Běžel podle toho, kam ho to táhlo nejvíc a ani ne po dvou minutách běhu už měl Emmu v náručí. Čekal, že ho Maxim pokárá, ale ten nic neudělal. Věděl moc dobře, že to pro něj bylo dostatečné ponaučení. Emma mu teď plakala na rameno a on se nemohl ubránit, aby mu také nějaká ta slza neskápla. „Tohle mi už nikdy nedělej,“ napomínala ho Emma, když plakala.

„Už nikdy,“ odpověděl jí jednoduše Richard.

„Slib mi to.“ dožadovala se Emma.

„Slibuji ti to. Už budu pořád s tebou,“ ujistil jí Richard, „ přinesl jsem ti toho zajíce,“ dodal s úsměvem Richard.

Ten den už pak nešli nikam. Maxim zajíce stáhnul a oba dva se na něj dívali. Tedy Emma to pak po nějaké době nevydržela a raději si hrála s plyšákem, kterého jí vyrobil Maxim, aby si měla s čím hrát. Richard vše sledoval a pokoušel se si to zapamatovat. „Jak dlouho už jste strážcem?“ zeptal se Richard, když mu Maxim ukazoval, jak vydělávat kůži. Ten se na chvíli zamyslel a pak sentimentálně odpověděl: „Bude to už skoro čtyřicet let, co jsem se začal učit.“

„To jste se začal učit poměrně brzo, ne?“ ptal se dál Richard.

„Do tohohle lesa jsem se dostal, když mi bylo zhruba stejně, jako tvé sestře. Tehdy tu byl ještě klid. Obyvatelé lesa bydleli mnohem hlouběji kvůli cikánům, kteří tudy rádi cestovali. S nimi jsem se sem také dostal. Prý mě našli u nějakého vozu, který před tím někdo přepadl. Žena, která jako jediná byla na místě, byla mrtvá a muž, který mě držel, umíral. Byl jsem u nich skoro tři roky. Utekl jsem, protože mě začali učit krást. Zlý na mě nebyli. Oni by nikdy dítěti neublížili, ale nelíbilo se mi to, co jsem měl dělat. Tehdy jsem v tom lese málem umřel. Ani si nepamatuji, jak jsem šel hluboko. Jediné, co vím, bylo, že mě našla víla, která mě zavedla k nejbližšímu strážci, a od něj jsem se pak začal učit. Tu máš, teď pokračuj ty, já se zatím kouknu na to maso,“ dodal Maxim a podal Richardovi kůži, „díky tomu umím i kouzlit. Všichni strážci v té době kouzlit uměli. Trvalo mi hodně dlouho, než mě les přijal jako strážce. Tehdy totiž bylo všechno v pořádku. Jediné roztržky byli vždycky jen mezi vlkodlaky a upíry. Nebo se někdo z nich zapletl s nějakým jiným obyvatelem. To byli vždycky největší potížisté. Kvůli tomu se pořád jen urovnávali jejich spory, takže nebylo moc příležitostí k tomu, abys dokázal, že jsi dobrý ochránce. Obyvatel lesa ale přibývalo a místa bylo tedy málo. Což způsobilo, že se začali stěhovat i do okrajových částí lesa. To by samo o sobě moc nevadilo, protože lidé sem už věky nechodili. Vždycky tušili, že tu je něco, s čím si nemají zahrávat. To se změnilo ve chvíli, kdy přišla první světová válka. Vojáci tudy vždycky chodili a na kraji lesa začalo být zase nebezpečno. Pak nějaký mladý voják zahlédl v lese koně a chtěl ho chytit. Jenže jak se ukázalo, byl to kentaur a po celém tom jejich táboře se to ihned rozneslo. Během noci udělali vpád do lesa a spoustu obyvatel buď zabili, nebo zajali. Strážci byli první, kteří les bránili. Já jsem nemohl. Ještě jsem nebyl podle ostatních dostatečně vycvičený. Bylo tehdy kolem sedmnácti let. Do boje se pak zapojili všichni obyvatelé lesa. Jenže pozdě. Všech čtrnáct strážců už bylo mrtvých. Byli dobrý, ale proti tisícovce vojáků neměli žádnou šanci. Když to všechno skončilo, nezbyl ani jeden voják a z těch, co se zapojili na straně obyvatel, zbylo jen mizivé množství. Zbytek obyvatel se pak opět stáhl hluboko do lesa a dohodli se, že zabijí každého cizince, který přijde do lesa. Ani nevíme, jestli od té doby do lesa nějací vojáci přišli, nebo ne. V celém lese jsem tedy zůstal jen já jako jediný strážce. Všichni si mě sice vážili, ale sám jsem celý les nemohl uhlídat a nyní jsem zůstal už jen jako žijící pomník toho, jak to dříve vypadalo,“ vysvětloval mu dál Maxim, když část masa připravoval k jídlu. Bylo toho tolik. Richard přestal už na začátku s tím zpracováváním kůže. Netušil, že les si toho tolik prožil. Do toho všeho teď přišla ještě druhá světová válka, a co nevidět tudy zase začnou cestovat vojáci. Už věděl, proč jeho obyvatelé jsou tak nevlídní. Jen brání svoje domovy, když už je nebrání strážci. „Já už mám hlad,“ ozvala se polospící Emma.

„Za chvíli to už bude,“ ujistil jí Maxim, když míchal omáčku. Vonělo to nádherně. Silná vůně masa podráždila jejich chutě a jim se sbíhali sliny. Dnešek tímto skončil. Žádné další vyprávění už nebylo. Emma, usínala dokonce i při jídle, i když jí to tak chutnalo. Richard už měl pro dnešek také dost a Maxim už je do ničeho nutit nechtěl.