Smolařka II.

Když konečně dorazím do budovy je něco málo po desáté. Ty mě asi nepochválí. Přesto seberu všechnu odvahu a jdu dovnitř. V recepci sedí drobná blondýnka.

,,Dobrý den slečno, co si přejete“ vykouzlí nacvičený úsměv.

,,Dobrý den. Já jsem Tamara Klammingerová přišla jsem za ing. Rotyčkou“ řeknu slečně za pultíkem.

,,Ano, jste očekávána. Pojďte za mnou“ blondýnka se zvedne a vykročí dále do vstupní haly. Je to tady obrovské a tak luxusní. Skleněné schodiště, které vede snad někam do nebe. My však jdeme k výtahu. Slečna zmáčkne tlačítko 12, zdá se, že jedeme až někam na konec těch skleněných schodů. Když dojedeme do 12. patra. Začínám být docela nervózní.

,,Počkejte tady“ zarazí mě blondýnka když vchází do jedněch z dveří. Tak tu tak postávám a čekám. Po chvíli vyjde blondýnka ze dveří.

,,Můžete jít dál“ vyzve mě. A jde zpátky směrem výtahu.

,,Děkuji“ usměji se.

,,Slečno?“

,,Ano?“

,,Hodně štěstí“ popřeje mi. Jen se usměji a vejdu do dveří. Ocitnu se ve velké pracovně, kde v koženém křesle sedí zřejmě pan Rotyčka.

,,Dobry den“ pozdravím. ,,omluvám se, že jdu pozdě, ale všude byli kolony“ omlouvám se jako malá holka a ještě k tomu napůl lžu.

,,Slečno, kdybyste neměla tak dobrý životopis tak už vám ani neotevřeme. Pro tentokrát se omluva přijímá. Podruhé už tu být nemusíte“ podívá se na mě přes brýle. ,,Jinak já jsem ing. Rotyčka, zástupce pana ředitele“

,,Klammingerová, teší mě“ podám mu ruku přes stůl.

,, A teď trochu té úředničiny“ povzdychne si a začne mi vše vysvětlovat.

 

,,Takže všechno je vám doufám jasné“ řekne a podá mi smlouvu přes stůl. ,,stačí jen podepsat“

Vezmu propisku a podepíšu smlouvu.

,,Tak můžeme vás jít představit panu řediteli, co vy na to?“ opustí své křeslo a otevře mi dveře. Přikývnu a vyjdu ze dveří. Následuji ho dlouhou chodbou. Zaklepe na dveře.

,,Dále“ ozve se vnitř tlumeně. Znovu mi otevře dveře. Pokud jsem předtím říkala že tamta kancelář je velká, tak tahle je obří. Jedna zeď je celá prosklená, hned napravo za dveřmi je kožená pohovka černé barvy s konferenčním stolkem. Největší dominantou místnosti je pracovní stůl. Odhaduji to na ebenové dřevo. Židle je otočená směrem k oknu. Její majitel se po chvilce na nás otočí. A v tu ránu jako by do mě blesk uhodil. To je ten krásný záhadný z kavárny. A vypadá ještě lépe než minule.

,,Pane řediteli, tohle je vaše nová sekretářka Tamara Klammingerová, slečno, Martin Libert ředitel a vlastník této firmy“ představí nás.

,,Dobrý den“ pozdravím ho. Ale on jen se na mě zadívá těma pronikavýma očima a kývne hlavou a znovu se otočí směrem k oknu. Jak může být někdo tak nechutné arogantní?

,,Tak pojďte slečno, pan ředitel má jistě spoustu práce“ usměje se na mě Rotyčka a ukazuje mi ke dveřím. Mile ráda ho poslechnu. Tenhle člověk asi bude velký oříšek.

 

 

,,Ty vůbec nevíš jak mi bylo? On ani nepromluvil! Jen zakýval hlavou jak osel!“ stěžuji si kamarádce v kavárně.

,,A myslíš že tě poznal?“ ptá se Magda.

,,No to já právě nevím. Na jeho obličeji nebyli znát žádné emoce, je jak kus kamene“ dál se vztekám.

,,Takže se ti libí?“ vyptává se dál a začíná se usmívat.

,,Magdi. Je to můj šéf. Co to vůbec plácáš? Nelíbí!“ snažím se přesvědčit sama sebe.

,,No tak uznej přece, že je krásnej a jestli ho nechceš ty sbalím ho já. Byl přece tady v kavárně a dál už si to zařídím“ lokne si kafe a zadívá se na mě.

,,Klidně si ho nech, jestli se ti libí taková míra arogance“ dodám a otevřu si noviny.