Jardův všední den

Byl to až odpudivě nechutný podzimní den, ale Jardovi to nějak ani moc nevadilo, protože byl v naprosté, všeobjímající mohutné apatii. Ostatně jako pokaždé. Ten den ale jeho apatické bariéry narušoval podivný pocit. Jarda se ale Nedal ničím zastrašit a neohroženě si to rázoval mezi hnusnými zkaženými lidmi do svého ústavu. Jardův ústav byla jedna z věcí, které by jeden jeho nejmenovaný hrdina nazval okamžitě chybou v Matrixu. Mezi jeho zdmi se rozkrýval odporný, nazelenalý prach a už pouhý vchod do oné budovy vypadal jako brána pekelná. Další podivností bylo, že ihned u vchodu vás přivítaly pomočené pisoáry, jelikož ředitel oné školy si zakládal na tom, že za své přirození se nesmí žáci stydět a na jiném místě v budově záchody nebyly. Zbylá děvčata, která ještě nebyla pohřešována, či nepřestoupila na jiné školy, se aspoň měla o volném čase na co koukat.
Jarda tedy jel tou podivuhodnou klaustrofobní plechovkou s názvem Metro. Vystrašené, naštvané, zfetované oči ho pozorovaly z každého koutu temnoty. Kdyby nesjížděl Jaroslav svou psychedelickou hudbu v mp3, asi by z toho brzy zešílel. "HUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUUU" slyšel neustále i přes svá sluchátka. Měl vtíravý pocit, že ten zvuk se mu už dávno vryl do hlavy. Něco mu říkalo, ať si sluchátka sundá. Učinil tak a vzápětí slyšel: "Prefabrikovaná, příští zastávka Střední Nádraží." To ne, přejel stanici! Vše začalo kvílet a kvičet, Jarda se v nastalém zmatku protlačil mezi kreaturami, stiskl tlačítko na dveřích, a vyskočil. Pád byl nezvykle dlouhý a když byl ukončen tupým dopadem, Jarda si málem zlomil svou pravou dolní končetinu. Náhle mu došla další významná věc. Stál v kolejišti! Nechápajíc vše, otočil se za podezřelým zvukem. Z tunelu se velmi rychle přibližovala velká, žlutá světla vlaku. "DO ŘITĚĚĚ," zařval Jarda a neuvěřitelně hbitým pohybem vyskočil na nástupiště a o vlásek tak unikl rychlé a bezbolestné smrti. Lidé na nástupišti neprojevili žádný zájem, a dál studovali obří prosklené akvárium na stropě. Jarda si vzpomněl, že na stanici Prefabrikovaná nevybyly finance pro stavbu nadchodu, tudíž každý cestující musel vystupovat způsobem, jaký on právě zakusil. Otřepal ze sebe prach nasáklý drogami a vydal se k pojízdným schodům, kde si zapálil cigaretu a kouř s potěšením vyfukoval do obličejů "lidí". Plížil se ulicí pokrytou mlhou a přemítal o věcech minulých, přítomných i budoucích. Ach, jak on byl strašně osamělý. Dal by cokoliv za inteligentní hezkou dívčinu, s kterou by mohl takříkajíc "chodit", ale v jeho okolí se žádná taková nenacházela. Znal se buď s krásnými holkami, ale naprostými kačenami nebo s ošklivými holkami, ale naprostými dilinami. Nevěděl, kde by měl svou vysněnou dívku sehnat. Toužil být průměrný idiot, zabývající se fotbalem či podobnými "sporty". Aspoň by nemusel řešit takto složité myšlenkové pochody a spokojil by se s hezkou, avšak tupou dívčinou.
Jakmile přišel do školy, zmocnila se Jardy ta známá úzkost. Mimoto pociťoval, jak ho v konečníku zlehka začínají tlačit nedávno vzniknuvší fekálie. Na pozdravy spolužáků jen stručně odpověděl "držte huby" a prolézal temnotou, až narazil na oprýskané dveře šedivé krychle, s názvem na štítku "TaPP" (Teorie a praktické využití psychedelik). Jakmile usedl do lavice a rozeznělo se zvonění v podobě Beethovenovy "Pro Elišku" v polyfonní verzi, téměř okamžitě začala hodina. Když se Profesor Křovák zrovna zmiňoval o využití halucinogenních látek v řešení světových problémů, zaregistroval Jarda čísi šeptání:
"Jardo, deš se s náma zhulit?" dorážel na něj hlas třídní zkuřky Viléma.
"A to jako čim?" chtěl právem vědět Jaroslav.
"Máme úžasnej Hašiš," rozplýval se Vilém. "Du do šatny, za mnou pude Radim, a pak pudeš ty. Deš do toho??"
Poté co Jarda samozřejmě odpověděl kladně, odebrali se hoši ven z důvodu alergie na výpary, které vydával kotel, v němž bublalo asi deset litrů čistého LSD-25. Jardu napadlo, že by se potají mohl z kotle napít a měl by zaručený zajímavější zážitek než z Hašiše, ale jelikož se už tak nacházel ve stavu hraničícím s šílenstvím, rozhodl se, že se radši uklidní Hašem.
"Pane profesore, velice obdivuji vaše znalosti, ale můj měchýř již nemůže setrvat déle v té šílené agónii, mohu se jít vymočit?" Učitel byl příliš zabraný vykládáním bezesporu zajímavé látky a žáku pouze pokynul hlavou na souhlas. Jarda se tedy s klidem odebral ze třídy a rázoval si to k šatnám. "Šatny" školy byla obrovská místnost bez oken, se zelenými zářivkami, v níž bylo mnoho, mnoho řad regálů, v nichž byly všechny možné, potřebné, nepotřebné i životu nebezpečné věci žactva a školního personálu. Jarda procházel regály a hledal, hledal, dokud neucítil charakteristickou chuť páleného Hašiše.
"Uch tak sem tady," prohlásil, když konečně našel svoje dva zkouřené spolužáky. Bez jakéhokoliv slova mu bylo podáno masivní hnědé brko. Jaroslav nedočkavě přiložil k ústům a požitkářsky nasál. Již po třech plicích ho zcela pohltil ten jemu tak dobře známý pocit opojení a euforie. Regály okolo něho se začaly podivné zužovat a jeho mysl náhle byla jasná jako průzračný rybníček. "Výýýýýýbornej modeeeeel," pronesl do ticha Radim a křenil se jako pitomeček. "Model? Jakej model? Tady chodí někde nějakej model? Ne, přece model toho Hašiše, ty pako!" zněly myšlenky jedna přes druhou a jako o překot se hlásily, která z nich vyletí jako první na povrch. "Hmmmm, tak asi..... aby...... hmmm," Vilém se snažil marně něco říct. "Aby co? Aby se nepřepojil výrazný monočlánek řetězce neutuchajících halucinogenních stavů do prázdnoty?" snažil se dále navázat Radim. "Neee...... asi abysme...... aby.... hmmmm.......," Vilém stále nemohl najít to pravé slovo. "Vilém má možná na mysli...... aby..... abysme už šli," pronesl někdo zcela jiný než Jarda mumlavým hlasem z podivné dálky. Jarda si stěží uvědomoval vlastní existenci. Připadal si naprosto odpojený od svého já, ale dalo se říct, že se mu to líbí. Mimoto měl podivný pocit, že výpary z LSD také udělaly své. Vilém začal horečně přikyvovat. Zřejmě opravdu myslel, že bude nejlepší, když se všichni vrátí zpět do třídy. Vydali se tedy všichni neskutečně dlouhou uličkou mezi regály, které se na ně mračily a svíjely se. Celé to společně s nazelenalou barvou té obrovské místnosti a zářivkami vytvářelo dost stísňující scenérii. Jarda cítil v puse nepříjemnou chuť Hašiše a své zarudlé přivřené oči. Všichni tři "přátelé" se motali mezi regály a nevěděli kudy kam. Pokaždé když přišli do uličky, z které se už zdálo být možné východisko, přišli do další depresivní uličky, která vedla do dalších a dalších křižovatek a uliček. Celé to vypadalo jako nekonečné bludiště. Nikdo neříkal ani slovo. "Tyvoe..... odsaď se nikdy nedostanem.... je to naprosto šílený, co budeme jako dělat??" Zeptal se pomalu, ale jistě panikařící Radim. Dostat se z "šatny" byl i pro normálního člověka velmi těžký úkol a co teprve, když byli všichni hoši zkouření jak dogy....

Pokračování na vyžádání...