Jedno slovo

Jedno slovo. Jedna odpověď. Za celý svůj život řekneme tolik hloupostí, tolik zbytečných myšlenek a nápadů, tolik špatnosti. Napovídáme toho, že raději ani neznát to číslo, které by vyjadřovalo počet… Co v poměru k tomu je jedno slovo? Nic. Je to jako jedna kapka v celém oceánu, jako zrnko písku v poušti. Ale možná že ta kapka v moři by zrovna zachytila zvuk volání zoufalého delfína a zachránila mu tím život a jedno zrnko písku by mohlo větrem spadnout útrpně bloudícímu jednookému muži do koutka jeho z posledních sil hledícího oka a konečně ukončit jeho trápení.
Ano, mohla jsem mu věnovat jedno to třípísmenné nic z mnoha nic, co ještě v životě řeknu. Mohla? Spíš jsem měla. A ať mohla nebo měla, neudělala jsem to. A nikdy už ani neudělám.
Byly to dlouhé tři měsíce, kdy jsem po ulici chodila vedle tmavovlasého mladíka a nechala si do ouška šeptat o kráse světélek na obloze. A nechala si říkat brouku, to jediné co mám ráda… žádní miláčci, zlatíčka, ale brouku … Byla jsem ráda, že ho mám. Že je tu se mnou. Cítila jsem se šťastná. Znáte ten pocit, že? Motýlci v břiše, pulsující krev po celém těle, čmeláci harašící v hlavě…
Možná by se lidé neměli takhle mladí zamilovávat. .. užívat toho slova láska.
On se zeptal. Optal se mě v té letní noci na to, na co by otázka nikdy neměla být položena. Proč?! Proč se lidé ptají na lásku? Proč už my mladí vyslovujeme to: Miluješ mě?
Je to něco, co znamená celý svět. Nikdo by neměl mít to právo se ptát. Kdo to kdy slyšel, ví, jaký rámus se najednou děje všude kolem. Ať už je ve městě, v osamoceném pokoji, v temném lese či na poušti v oáze. Zazní to v uších jako rána do gongu velikosti celé zeměkoule. Doznívá vám ten zvuk ještě hodiny, dny potom. Myšlenky se vám zacuchají do nitek těch slov. A nesmírně dlouho se nemohou rozmotat. Trvá dlouhý čas, než se dívka či chlapec, žena nebo muž, stařec či snad stařenka nevědomky připraví na odpověď. Protože ta upřímná, pravdivá se mezi pavučinami rozumu rozsvítí až v tu pravou chvíli.
Pak řeknete jedno slovo. Jediné slovo, které tomu druhému poskytne klíč k brance, kterou hlídá Eva s Adamem, nebo k bráně, která pro samý černý smutek není vidět. Proto by se nejspíš mělo čekat na to světýlko. To vám pak nedovolí dostat se k bráně, co není vidět.
Už jste stáli před tou černí? Jaká asi je. Jediné slovo vás tam dostane. Má na to vlastně právo? To co si někdo vymyslel jako souhlas nebo nesouhlas. To co denně používá každý z nás. To co volá i němí, to nás může dostat tam, kde nevidíme ani sami sebe?
Ani nevím, zda v té černi sedím, ležím, bdím či pláču. Zeptal se, stejně jako se hloupě zeptalo už mnoho chlapců a jak se ještě hloupě zeptá neméně dívek. Mně ale žádné světélko nesvítilo. A jestli ano, tak ho harašící čmeláci schovali a já ho neviděla.
Políbila jsem ho. Dlouze a přitom to netrvalo věčnost.
Neřekla jsem žádné slovo. Žádný obláček z úst, žádná bublina…
Měla jsem? Měla jsem bez světélka povědět lež? Lež, o které bych ani nevěděla, že je lží. Nebo by se za ní později ukázala pravda? Možná kdybych řekla jedno slovo. Jediné slovo, které by se bohužel, nebo snad bohudík někdy ukázalo jako lež nebo naopak čirá pravda…. možná kdybych ho řekla… neležel by tu s obálkou zastrčenou na kmeni stromu.
„Nevím nic. Kdybych věděl cokoliv, můj brouku, věděl bych jak dál…“ … černá slova, bílý papír.. nic zvláštního, ale přesto ta jednoduchost skrývá můj trest.
Jedno slovo, co by mu ukázalo směr, jsem neřekla a jeho světlo navždy zhaslo. To mé se z nitek propletlo ven a svítí tak jasně, že pro jeho zář nevidím, kam padám. Neřekla jsem to jedno slovo a vzala tím život… Můžete mi teď černou barvou na bílý papír napsat tisíc stejných, jiných, jakýchkoliv slov, ale já už vás neslyším. . . už nemám právo říct ani to jediné slovo. Snad jen to: Sbohem.