Láska až za hrob

Klečela na kolenou na studené zemi. V rukou držela kapesník smáčený slzami, jež jí jako perly stékaly po tváři. Hlasitě vzlykala a nebyla schopna přestat. Sem tam zabořila obličej do mokrého kapesníku a setřela slzy. Nebylo to nic platné, její hezká tvář byla stále uslzená.
Byla noc a nebe bylo poseto hvězdami. Měsíc v úplňku osvětloval hřbitovní krajinu. Ba ne. Osvětloval hroby. Ty kamenné kříže vyčnívající ze země.
Do tiché noci se ozývaly jen hlasité vzlyky plačící dívky u jednoho z hrobů. Třásla se. Nebylo to však zimou ani strachem. Bylo to bezmocí, zoufalstvím a vyčerpáním. Slzy jí docházely, avšak plakala dál.
Skláněla se nad hrobem a neustále si četla jméno na náhrobku. Jméno jejího milého. Bylo vyryto černým ozdobným písmem. Čerstvě vytesaný kříž čněl z hlíny, na níž ještě nerostla tráva. A v té hlíně klečela ona, kolena zabořená do té hnědé zeminy a stále plakala.
V hlavě ji pořád poletovaly útržky vzpomínek na chvíle prožité s ním. Byly to kousíčky skládanky, z nichž by se jednou utvořil zdárný obraz. Teď to však nebylo možné. Nebyla schopna jediného slova, natož tak smysl dávajících myšlenek.
Někde z dáli se ozvalo houkání sovy. Za normálních okolností by dívka vyskočila na nohy a rozeběhla se odsud pryč, teď však sotva zaregistrovala jakékoliv zvuky. Ani šramot z nedaleké kaple ji nepřiměl k útěku. Vnímala jen sebe, slzy, třas a hrob. Ten ji byl teď vším. Tím vším, proč tu přišla.
Milovala ho. Byla to opravdová láska, upřímná. Z její strany však. Z jeho? Snad také. Dodnes neví, co bylo pravdou. To jen tuší. Jistě věděla, že jí s ním bylo dobře jako ještě nikdy s nikým. Takové krásné chvíle už sotva prožije znovu. Moc jich však nebylo. Ale i to málo stálo zato vzpomenout si.
On však odešel. Odešel navždy. Nevrátí se. A nic už nejde vrátit zpět a napravit to, co se tak na první pohled krásné pokazilo. Začal s ní mluvit vyhýbavě. Něco nepříjemného se začalo dít. Nějaká jiná.
…
Ona najednou ztichne. Kapesník zahodí vedle sebe, hřbetem ruky si otře poslední zbytky slz a z kapsy začne pomalu vytahovat nůž. Pomalu jej vyndá. Jeho ostří se zablyští ve svitu měsíce.
Rozmáchne se a bodne! Nůž se zarazil přímo doprostřed hrobu. Kvapně znovu napřáhla ruku a bodala. Bodala mocně. Bodala a bodala. Bodala tak dlouho, dokud nebyla celá zem na jeho hrobě řádně poznamenaná.
Ale to ji však nestačilo. Po chvíli začala bodat znovu a ještě agresivněji. Byla odhodlaná se mu takto pomstít. Neměla chuť přestat, a proto nepřestávala. Byla jak šílená. V ustálených intervalech máchala nožem sem a tam, od země k zemi. Bodala s takovou silou, že ji ruka sklouzla na čepel nože a poranila se. To jí nevadilo. Bodala odhodlaně dál.
Pak zahodila nůž a začala prohrabovat hlínu. Zběsile ji odhazovala na všechny strany. Přitom opakovala jediná slova: „Ty hajzle!“ Ruce měla zašpiněné od hlíny až k loktům. Tričko bylo také špinavé. Nic jí nevadilo. Chtěla mu jen zničit hrob. A to se jí také dařilo.
Vstala ze země a popadla kříž. Zkoušela s ním cloumat ze strany na stranu, byl však v zemi hluboko zasazen. Vzdala to, spadla na zem a začala znovu plakat. Příval slz se nedal zastavit.
Kdoví, jak dlouho tam ležela. Stále plakala a hlasitě oddechovala. Časem však její dech slábl a slábl. Zdálo se, že spí. Ale ona nespala. Přestala dýchat úplně. Zemřela vedle hrobu jejího milého, který ji v životě trápil.
Rozrytá hlína na hrobě, pohozený nůž, smáčený bílý kapesník a mrtvá dívka. Jak mizerný je život, když milovaný člověk zklame.