Vánoce hřbitova

Smutně se rozhlédnu kolem sebe. Zase jsou Vánoce, ten čas shonu, nakupování, úklidů. Po tváři mi přelétne úšklebek a v očích se zalesknou slzy. Už třetí rok se vydávám v podvečer Štědrého večera na hřbitov. Dvacátého třetího, dvacátého čtvrtého ... co na tom sejde! Minulý rok jsem na srdci měla jen jednu ránu a teď tam jsou dvě. Dvě smrti. Jedna rána, rána, která se nehojí, už tam je dlouhé tři roky - troje Vánoce. A ta druhá, od minulé zimy, se mnou slaví tyto smutné vánoce poprvé...

'Olšanské hřbitovy' hlásá reproduktor v autobuse a já se tiše zvedám. V ruce kytici, každá kytka jiná. Ale nejpečlivěji je vybraná jen bílá lilie a rudá růže. Když vystupuju, pomalu čekám, jak mi pod nohama zakřupe sníh jako minulý rok, ale to se nestane, tento rok sníh není... První slza se mi skutálí po tváři. Tichý povzdech ji doprovází na cestě k zemi. A pak už se přede mnou tyčí železná mříž tvořící bránu. Zmrzlými prsty mačkám studenou kliku, brána zavrzá a pomalu se otevře... Tak už jsem tu zas. Stejný pohled jako před rokem, akorát ten sníh tu není. Kolem mne září na padesát světýlek od svíček lidí, kteří mysleli na ty, které ztratili, ale zbytek ... zbytek ten se halí to tmy a černé hroby jen občas osvítí světla projíždějícího auta nebo svit pouličních lamp. A já tam kráčím mezi těmi hroby... už potřetí... Pak už tam jsem, přede mnou teď leží hrob z bílého mramoru a se zlatým nápisem, zarostlej tak, jak to kytky za rok stihly. Chvilku na něj koukám a v duchu si opakuji - Jimmy, Jimmy... - pak už se po mých lících rozutečou pramínky slzí, neutírám je, za tyhle slzy se nestydím. ''Ahoj Jimmy,'' řeknu se staženým a slzami zastřeným hlasem. O tento hrob se nikdo nestará, jeho rodina jako by na něj zapomněla, nejspíš je pro ně těžké sem jít. Ale... to pro mne taky. Dlouho mi trvá, než hrob očistím, z tašky vyndám skleničku se svíčkou a tu také hned zapálím. Z mé kytice vytáhnu bílou lilii a položím ke svíci .. je toho jen málo, co je na tomto hrobě ... jméno, datum narození a smrti zlatým písmem a na konec nápis: Náhoda je blbec. Žádná fotka, nic. S tichým ''Ještě přijdu,'' odcházím k jinému hrobu. Tentokrát je to hrob matně černý s bílým, smutným nápisem .. a zas se to opakuje: zarostlý hrob, jméno, datumy narození a smrti a nápis: ...Žil... Byl... Zahodil... Na tohohle kluka taky rodina nemyslí, mají mu za zlé, že je opustil svojí cestou, svojí sebevraždou.... Na upravený hrob pokládám svíci a rudou růži. Půl hodiny, snad hodinu jsem tam byla a pak se rozloučila a šla dál. Ne, není už tam nikdo, koho znám, ale každý si zaslouží mít na Vánoce svíci a ty, na které zbyde, budou mít i květinu. Takhle obcházím hroby a zapaluji svíci po svíci na těch temných, mnohdy zarostlých hrobech. Nakonec, v severním rohu hřbitova se otočím a za mnou je alej světýlek .. některé už zhasl vítr, jiné svítí neustále a snad ještě dlouho svítit budou... Pomalým krokem se vracím tam, kde jsem začala ... k hrobu mého nejlepšího přítele. Sednu si na zem, o hrob si opřu čelo a brečím. Mluvím s hrobem, jako by tam seděl můj Jimmy. Ale... nesedí. Hodiny plynou .. sic je mi zima, ale vstát se mi nechce, nechci odejít. 23.12.2006, jedenáct hodin večer. Hřbitov už zamknuli, leč nevadí, já znám cestu ven přes zeď jen s pomocí stromu. A tak tam sedím, vzlykám kvůli té nehodě, vzlykám kvůli tomu, jak byl svět nespravedlivý, k tentokrát 14tiletému klukovi, který se na svět jen usmíval... O hodně později vedle mne zašustí listí a na hrob přibyde další květinka. Teplá ruka se dotkne mého ramene a hebkým hlasem se ozve: ''Sammísku, Samulko, neplač. Neplač, maličká. ššš ššš, jak dlouho už tady jseš, vždyť jsi uplně promrzlá!'' To přišel Mikel, další z party, kde byl jak Jimmy tak Ondrášek a taktéž já. Přitulil mě k sobě a zahřál moje studené ruce. ''Sammísku, ššš ššš.''

O půl hodinky později opřená o Mikela odcházím, s rozloučením na rtech a slzami v očích. Vedle brány tam stojí mohutný strom .. přes něj se vyšplhám na zídku. Tak se otočím a tichým ''Za rok nashledanou,'' se loučím. Ohýnky svíček mi plápolají na pozdrav .. otočím se a seskočím. Teď, za stěnou hřbitova se podívám přes bránu zpět ... tichý hřbitov svítí spousty světýlek a já v duchu vzlykám, neboť na slzy mi síla nestačí...

Zanedlouho už nesedám k Mikelovi na motorku, protože mi nabídl, že mě odveze domů .. no vlastně přikázal .. Za chvilku už černá motorka s námi mizí v zatáčce, ještě se stihnu ohlédnou a zdá se mi, jako by za bránou hřbitova stál Jimmy a Ondrášek a mávali mi na rozloučenou .. optický klam však za chvilku zmizí a já se ještě pevněji přitisknu k Mikelovým zádům ... aspoň že mám ještě aspoň jeho ...

Co víc Vám můžu říct