Samuelův deník

Roztřesenýma rukama zaklapla desky černého sešitu. Chvíli tiše seděla a zhluboka vdechovala studený čerstvý vzduch do plic. Pohled jí znovu ulpěl na té knize - Samuelově deníku. Netušila, jak dobře člověk dokáže vyjádřit svou bolest slovy. Ten strašný příběh, o němž se dočetla, jí otřásl stejně mocně jako smrt milované osoby. Oči se jí zalily slzami. Odhodila si překážející vlasy z čela a znovu nalistovala stránku datovanou 3. listopadu roku 1992

Dnes je chladno. Ulicemi se prohání nárazový vítr a výstražně burácí do mých oken. Život pro mě už dávno ztratil smysl. Jediným vysvobozením je pro mne už jen smrt. Teď si tím jsem jistý.

Další záznam byl datován o den později, tedy 4. listopadu 1992

Sám nevěřím tomu, jak se to stalo. Vlastně už nevěřím ničemu. Včera jsem byl tak blízko smrti a místo vysvobození jsem sám sebe uvrhl do věčného zoufalství.
Bylo chladno. Vítr se mi opíral do zad, když jsem stál jednou nohou na zábradlí železné konstrukce. Nikdy jsem nebyl smrti blíž, než v tu nešťastnou chvíli na tom mostě. Opatrně jsem přelézal zábradlí, byl jsem odhodlaný vrhnout se pod černou hladinu řeky. Vtom se mi z ničeho nic roztřásly ruce a do ztuhlých nohou se mi vrátil cit. Ani nevím jak, ale opět jsem se ocitl ve svém bytě.
Na stole, vedle rozevřeného deníku, ležel vzkaz. Znal jsem ten rukopis stejně dobře jako svůj vlastní. Vždy jsem poznal písmo mých nejlepších přátel. Podle všeho se mě vydali hledat, prý nemám tropit hlouposti, život je dar od Boha a nestojí za to se ho vzdávat bez boje.
Ne, já nejsem sebevrah, snad mi hloupost zatemnila mozek. Ne, ještě nejsem zatracený, dokud mám své přátele, nejsem na světě sám.

To byla poslední věta v Samuelově deníku. Hned pod ní byl nalepen zažloutlý výstřižek z novin. Anna chvatně přelétla očima malý odstaveček a před očima se jí vybavilo těch pár hrozivě vyhlížejících vět ... Při automobilové nehodě zemřeli tři mladí muži ve věku přibližně 23 let... příčina nehody není známá ... zřejmě někam spěchali... příbuzní a přátelé již byli kontaktováni...

Anna se otočila ke krbu, kde v křesle seděl její manžel. Jeho bleděmodré oči ji pozorovaly tím známým smutným výrazem. Byli spolu tak dlouho, že si rozuměli beze slov. Anna si hřbetem ruky otřela slzy, vykročila k němu a láskyplně ho pohladila po vrásčitém obličeji. Pak odešla a nechala ho pohrouženého do svých vlastních vzpomínek.