Irëlas, Měsíční svit

16. Lucinil, 3E892

     S Delishou jsme dorazily k nám domů, ale tam nebylo po Amovi ani stopy. Trochu zklamané jsme se znovu vypravily do Elfie, jestli by nám nemohli elfové pomoci Ama nalézt. Když jsme projížděly kolem jezera Rized, zarazil nás nějaký záblesk. Delisha tomu nechtěla věnovat pozornost, tvrdila, že se prý jen měsíční svit odrazil od hladiny, ale já v tom viděla něco víc. Sesedla jsem z koně a přišla blíž k jezeru. A ten záblesk se objevil znovu! Svlékla jsem se a skočila do vody. Překvapilo mě, že byla příjemně teplá, ač už pomalu nastával podzim. Doplavala jsem až k ostrůvku a vylezla jsem z vody. Uprostřed něj se nacházelo něco jako obětní oltář. Byla jsem trochu překvapená, že si někdo dal práci zrovna tohle tady postavit, když se něco stalo.

Z vody vylezla jakási žena, ale když jsem si ji prohlédla pozorněji, poznala jsem, že to není člověk. Potkala jsem dalšího atronacha. Ta žena byla tvořena vodou. Přišla k oltáři a něco zašeptala. Zanedlouho na kámen dopadlo měsíční světlo a v jeho záři se objevila velká sekera. Atronach se na sekeru podíval a pak se mu v ruce objevilo obrovské kladivo. To už jsem nevydržela a vykřikla.

Atronach se podíval na nevítaného nahého vetřelce a zaútočil tím kladivem, jímž chtěl zničil sekeru. První ráně jsem se vyhnula, ale nemohla jsem ji oplatit. Všechny mé zbraně zůstaly v batohu u koní. Druhé ráně jsem se také vyhnula a tu mě napadlo skočit pro tu sekeru na oltáři. Pokusila jsem se proběhnout kolem atronacha, ale to jsem neměla dělat. Když jsem probíhala kolem vodní ženy, otočila se a udeřila mě kladivem do zad. Nebyla to tak strašná rána, protože se atronach nestačil rozmáchnout, ale na vyražení dechu to stačilo. Snažila jsem se popadnout dech, když mě málem kladivo rozdrtilo hlavu. Atronach se zřejmě rozhodl dorazit nepřítele.

Vyhnula jsem se jeho další ráně a konečně se zhluboka nadechla. Zvedla jsem se a skočila k oltáři. Sekera, jež jsem z něj uzmula byla překvapivě lehká. Když se naše zbraně srazily, bylo jasné, která z nich je skutečná. Atronachovo kladivo se rozprsklo na drobné kapičky vody. Znovu jsem švihla a čepel zbraně lehce projela ženiným tělem. Nevypadalo to, že by jí to něco udělalo.

Žena si z vody stvořila další kladivo a znovu se mě snažila zabít. Pozvedla jsem vysoko svou sekeru, když se najednou z oblohy spustil jemný světelný proužek a posvítil na sekeru. Ten nejspíš aktivoval runy na čepeli zbraně. Další zásah mou novou zbraní atronach nepřežil. Rozlil se do půdy ostrůvku a já měla pokoj. Později jsem zjistila, že tato zbraň je z doby, kdy elfové spolu s trpaslíky tvořili překrásné věci a jmenuje se Irëlas.