Sníh, co zvoní

Stála přede dveřmi domu a dívala se do dáli. Před ní se rozkládala poklidná tichá krajina, celá pokrytá sněhem. Dům stál daleko od civilizace, dal by se nazvat jakýmsi samotářem uprostřed přírody. Byla tma a všechno kolem osvětloval pouze měsíc, který v tuhle dobu svítil neobyčejně jasně.

Ticho však na chvíli přerušila žena svým povzdechem. Vzpomínala na dobu, kdy byla malou holčičkou, která věřila ve všechna vánoční kouzla. Vánoce pro ni byly tajemné, a proto tak přitažlivé. Její nejkrásnější vánoční vzpomínky pocházely právě z dětství.

Viděla to před sebou tak jasně, jako by se to stalo teprve včera. Jako malé děvčátko tenkrát čekala na příchod Ježíška. Okno bylo pootevřené a všude kolem ticho. A pak zničehonic začalo sněžit. Vločky se pomalu snášely dolů, jako by vůbec nepospíchaly. Jako by si ten let chtěly co nejvíce užít. Kolébaly se ve vzduchu a zářily svou bělostí celou krajinou. Nemohla od nich odtrhnout oči, tak moc ji uchvátily v tento vánoční čas. Jenže to hlavní se mělo teprve stát. Když první vločka dopadla na zem, slyšelo děvčátko slabé zacinkání. S dalšími sněhovými vločkami se cinkání zesilovalo. Nebylo pochyb, ten sníh opravdu zvonil. Všude byl slyšet jen onen kouzelný cinkot padajícího sněhu, jako by se spojily všechny hudební nástroje a vytvořily tu nejpůvabnější melodii světa. A ona byla v tu chvíli šťastná. Protože zvonění sněhu bylo to nejkrásnější, co ve svém životě slyšela.

Otevřela oči. Jak je někdy těžké vrátit se z dětských let plných kouzel zpátky do reality. Věděla, že ten cinkot byl spojený s její vírou. V šesti letech věřila v zázraky. Věřila, že dárky nosí Ježíšek, který každý rok přilétává oknem, věřila, že o Vánocích se každému splní jeho největší přání. Věřila, že je to doba plná kouzel. Dnes už tuhle víru ztratila. Postupem času se Vánoce staly svátky materiálních dárků a jídla. Veškeré kouzlo, které v nich dříve bylo, se vytratilo a zůstala po něm jen prázdná díra v srdci. A ta díra byla čím dál větší. Chtěla s ní něco udělat, nějak ji zaplnit, chtěla znovu věřit, chtěla být znovu vtažena kouzelného času. Ale nevěděla jak. A tak ji jednoho dne napadlo vrátit se zpátky do domu svého dětství a pokusit se prožít ten dětský čas znovu. A tak se ocitla tady. Stála na zápraží a vzpomínala. Zavřela oči.

Se zavřenými víčky se opět stala děvčátkem. Malou holčičkou se dvěma copánky a s velikou mašlí, které svítí očička nadšením. Malou holčičkou, která věří v kouzla a divy. Malou holčičkou, která vůbec nemá tušení, co ji v příštích letech čeká. Ale hlavně holčičkou, která zase slyší zvonit sníh.

„Cink, cink.“ Vločky sněhu začaly padat na zem. „Cink, cink,…“ slyšela žena. To se jí určitě jenom zdálo. Tolik se ponořila do svého dětství, že si i teď myslela, že cinkot je jen pouhou vzpomínkou. Najednou jí však spadla vločka na kabát. A zazvonila. A tahle jediná vločka vrátila do ženiných očí světlo. Nemohla tomu uvěřit. Opravdu slyšela zvonit sníh! Slabé zvonění se ozývalo všude kolem. A žena teď byla opravdu šťastná, protože věděla, co to znamená. Vrátila se jí víra. Zase začala věřit v kouzlo Vánoc. Dokázala se stát dítětem, pronikla do své dávno ztracené dětské duše. A ihned se rozhodla, že si tenhle zázrak už nikdy nenechá vzít. Do konce života chce slyšet zvonit sníh.