Už je to dvacet let

Tak strašně dlouho jsem ta místa neviděla. Vzhlédnu do koruny rozložitého kaštanu prosvícené usínajícím třpytem slunce na západě. Ani jsem sem nechtěla jít, ale nohy mě sem samy zavedly spadaným zlatým listím. Dotknu se kůry tohohle nádherného vzpínače slunci a pocítím, jak mi palčivá bolest projede celým tělem, až se zachvěji.
Ta zchátralá písmena… Přestála na tomto kmeni celá ta dlouhá léta. V+M 30. 7. 1986, Veronika + Matěj. Věčné přátelství. Je to už dvacet let, kdy jsme tu stáli a ryli počáteční písmena svých jmen ostrým kamínkem…

***
„Hele, Mati, já mám lepší, já mám šutrák!“
„Kdes ho vzala??“ Asi tak čtrnáctiletý hubený kluk odhodil zlomenou větvičku za sebe a potěžkal si v ruce kámen, který mu podávala kamarádka.
„Kdo hledá, najde!“ vyplázla na něj jazyk provokativně a on zvedl hlavu a s tajeným úsměvem se na ni zadíval. Pak výhružně přimnouřil oči.
„Ne, že ho po mně hodíš, nejsme v Arábii a já nejsem cizoložnice!“ rozesmála se dívka a oběhla kmen kaštanu, u kterého stáli, slunce si přitom hrálo svými paprsky s jejími světlými vlasy.
Matěj ostrou hranou vyryl do kmene jejich jména a dnešní datum, kámen zahodil a rozběhl se za ní.
A tak chvíli bezvýchodně kroužili kolem stromu, až se Veronika vyhoupla na větev a tiše na ní setrvala.
Maťo se zarazil dole a rozhlížel se. „Veru?“ Váhal, jestli není jeho kamarádka skrytá kouzelnice. Náhle se cítil osaměle, letmý větřík mu pročechral vlasy a on se s úzkostí rozhlédl.
„Jsem tadý!!“ uslyšel náhle nad svou hlavou, a když vzhlédl, znovu ji uviděl. Lehce mu zamávala a lezla výš.
„Hele, to teda ne! Takovejhle podvod se nebere!“ zakřičel se smíchem a vydal se za ní nahoru.
Zbytek odpoledne jen tak seděli v koruně a občas si něco zašeptali. Bylo jim zvláštně a nechtěli ten klid ničím rušit.
„Přeji si dosáhnout na nebe…“ řekl náhle Matěj. Veronika se na něj zadívala.
„Jednou dosáhneme. Spolu, uvidíš. Jsme přece dva nejbližší lidi na celým světě, známe se celou věčnost, jen my dva to můžeme dokázat.“
Matěj přikývnul. „Navždycky přátelé, to mi slib.“
Veru se k němu posadila blíž a zadívala se mu pevně do očí. „Navždycky.“ Chytla ho pevně za ruku, a dlouho se jeden druhému jen dívali do očí hlazeni slunečními paprsky letního večera.
„Musím jít domů,“ uvědomila si dívka po pár okamžicích, nevinně se usmála a začala sešplhávat dolů. Matěj si uvědomil, že nechce, aby to dnešní souznění skončilo. Jakoby se mezi nimi něco změnilo a on nechtěl, aby odešla. Něco ho napadlo. Chytil ji za ruku. „Pojď se mnou ještě kousek výš, Veru… Teď…“
„Ne, jsme už dost vysoko… Tam nahoře ty větve nejsou dost silné.“
Zamračil se. „Říkala jsi, že spolu dokážeme cokoliv!“
„Ale ne teď, ne dneska a ne tady,“ zavrtěla hlavou. „Musíš být trpělivý...“
Chvíli se nehýbal a nerozhodně se díval do koruny stromu. „Pojď, jen se podíváme, jak je to daleko do nebe.“
„Ne. Musím jít domů. Jindy.“
„Tak já půjdu sám!“ odsekl a ostentativně se začal šplhat výš. Veru pokrčila rameny a opatrně slezla ze stromu na zem. Byla smutná. Matěj jim to krásné odpoledne zkazil. Podívala se vzhůru. Matěj už byl hodně vysoko a nevypadal moc opatrně, jeho pohyby byly prudké, jak byl naštvaný.
Veronika měla chvíli chuť zakřičet na něj, že na žádném nebi nezáleží, že ho má ráda a ať sleze dolů za ní. Nadechla se, ale nakonec jen lehce zavrtěla hlavou, otočila se a odcházela domů, nestarajíc se dál o Matěje a jeho hloupou hru.
…když už byla na pokraji lesa, daleko od kaštanu, náhle se jí z očí spustily slzy. Nechápala proč, setřela si je, ale objevily se nové. A další… a další.
***
„Tak už máme nastartováno, chtělo to jen vyměnit olej.“ Rozevřu přivřené oči a ucítím, jak mě zezadu objal manžel. „Za chvíli jsme u vašich, Veru.“
Přikývnu a utřu si slzy, které se znovu spustily.
„M+V?“ Manžel pohladí kůru stejně jako před chvílí já. „30. 7. 1986?... stejné datum je i tady.“ Podřepne k malému pomníčku stojícího hned vedle stromu a přečte nápis na kříži:
„Matěj Blatný, milovaný syn, bratr, vnuk a přítel, který jen chtěl dosáhnout k nebesům, ale zemská přitažlivost byla silnější. Budeme vzpomínat věčně.“
Další slzy mi stečou po tvářích a dopadnou na zem.
Manžel se na mne zadívá s otazníkem. „Znala jsi ho?“ Sevře se mi srdce. Milovala jsem ho.
„Ne,“ zaškobrtne se mi hlas a setřu slanou krůpějku z tváře. „Ne, to nic…. Jen to, že jsem zase po tolika letech na známých místech.“ Vymluvím se a pokusím alespoň o falešný úsměv. „Měli bychom jít, už takhle máme zpoždění.“ Chytnu zmateného manžela za ruku a pomalu odcházíme.
…navždycky přátelé, navždycky zůstaneš uvnitř mě, Matěji.