...

Posunula se směrem k stolku. Uchopila malou kulatou lahvičku, která se jemně odrážela od svitu pouliční lampy. Pomalu zmáčkla, vůně se roztříštila o její hruď...chtěla vonět jako tenkrát. Oblékla se přesně stejné věci...chtěla vypadat jako tenkrát.

Vedro...dusno...otevřela prudce okno a vyklonila se.  Rozkašlala se.  Sesunula se na podlahu, snažila se rozdýchat. Na chodidlu se jí udělal puchýř. Opatrně sundala botu...zatlačila na puchýř...víc...víc. Sykla bolestí, dělalo jí to dobře. Vymrštila se opět k oknu. Podlehla vůni větru, té esenci svobody. Vyšplhala na parapet, pohupovala nohou tam a zpět. V transu, bez myšlenek, ale neskočila, místo toho slezla dolů. Neviděla...nechala zhasnuto. Rozeběhla se po pokoji, zakopla o židli, zvedla se a běžela do vedlejšího pokoje, ze skříně vyházela oblečení. Běhala z jednoho pokoje do druhého. Sundala boty a mrštila je do okna, roztříštilo se na tisíce malých kousků, spadly na ulici. Rozeběhla se ke dvěří.

Bosa běžela na chodbu, po schodech, vyběhla na ulici. Hlava měla vůli explodovat, začala křičet. Ne slova, jen prudký lidský řev, plný něčeho, co Bůh nedokázala pojmenovat a ani nehctěl, slyšel to už ale mnohokrát. Běžela, běžela, běžela, běž, běž,běžíš,běžíš...zastav. Poklesla na kolena, lehla si na zem a rozesmála se. Nějaký muž si vedle ní klekl. Brekotal něco o pomoci. Povalila ho a políbila. Lehla si mu na hruď a zavřela oči. Neprotestoval...

Pohladil ji po zádech. Hladil jí vlasy, aniž by ji znal, zdála se mu tajemná, oči měla veliké, upřímné. Políbil ji na čelo. Podívala se na něj.

" Už teď si láska mýho života."