Krásná elfka

Krásná elfka

Ondra byl malý klučina. Narodil se mi před pěti lety, ale já nebyla dobrá matka.
Celé se to pokazilo, když začal poprvé promlouvat. Celé dny se domem nesly žvatlající slova máma, cápá a lálá. Manžel se vracel z práce pozdě v noci a odcházel k obědu. Ondra si ho moc neužil, nevídal ho, ale nebylo, co dělat.
Ale dítě slovo táta nakonec řeklo. Probudilo se do černé tmy a plakalo. Běžela jsem k postýlce a pláč ustal. Ondra, .. jakoby se smál. Podíval se mi modrými korálky do očí a poprvé řekl: „táta“
Té noci nepřišel. Už se nevrátil. Nějaký hlupák ho srazil ze silnice. Neměl možnost ani bojovat o život.
V naší teď už neúplné rodině se rozhostilo dusivé ticho. Ondra se stále učil nová slova, ale táta… to slovo znělo místnostmi stále dokola.
Chyběl nám. Dlouhá léta. Mně a už tříletému synovi. Ale nemohla jsem přece podlehnout. Život plyne dál.
Každé malé dítě má rádo pohádky. A pro vypravěče je to návrat do dětství. Zmizení od reality. Smrt muže mě stále dusila, nemohla jsem bez něj pořádně dýchat. Potřebovala jsem se ztratit do jiného světa. Pryč od všednosti. Napadl mě jediný svět, ke kterému jsem se sama jako dítě ráda vracela. Země fantazijní a pohádková.
Doufala jsem a vlastně i očekávala, že Ondrovi se příběhy krásné elfky budou líbit stejně tak, jako se vždy líbily mně. Ale že ho upoutají natolik…
Krásné srdce, roztomilý vzhled, to byla Aya, lesní elf. Kdyby již tak v ranném věku existovalo slovo zamilovanost, s jistotou bych řekla, že Ondra jí propadl. Že ho okouzlila Aya.
Když nebyl čas na čtení, chtěl, abych vyprávěla, jaká Aya je, co právě dělá. Denně jsem musela vymýšlet desítky příběhů a výmluv, proč za ní nemůžeme jít.
Blížily se páté narozeniny. Byl už bílý sníh a Ondrášek celé hodiny proseděl u okna a toužil ji spatřit. Přemlouval, žadonil a uplácel, jen abych povídala. Ale moje fantazie se ocitla na hranici svých možností. Mysl se vyčerpala, ale srdce nebylo schopno malé dušičce povědět pravdu, že to vše je jen výmysl, že elfové neexistují.
Malý synek pomalu přestával mluvit, neboť matka také přestávala. Jen mi stále seděl u okénka a hleděl ven.
Už chybělo jen pár dní do narozenin. A místo, aby se radoval a těšil, přestal se mnou komunikovat. Odstěhoval se do nejvyšší části domu a půdní okénko mu dělalo společnost místo té mé.
V den oslavy jsem si přivstala, abych mu mohla udělat radost jeho oblíbeným čokoládovým dortem. Nepodařilo se. Ondra již vcelku bdělý opět pozoroval bělavý sníh. Opatrně jsem otevřela dveře na půdu a chvíli ho pozorovala. Jeho strnulost se zdála až podivnou a podkrovím znělo jakési mumlání. U noh mi ležela pohádková knížka. Otevřena na stránce s obrázkem Ayy. V ten moment se mi na okamžik opravdu zdálo, jakoby stejný obraz byl i za okenními tabulkami. Viděla jsem jemná křidélka, bílou tvářičku a hedvábnou ruku přiloženou na sklo. Na stejném místě, jako ji měl položenou syn.
Domnívala jsem se, že o mně neví. Nic nenaznačovala opaku. Ale omyl. Otočil se a já uviděla… uviděla jsem, jak je jeho tvář bledá. Bezbarvé malé rty mi s pláčem pověděly: „Nechci s Tebou být, když na ni nevěříš.“
Aya se mi rozplynula. Padla jsem na kolena, neschopna pohybu, když jsem pozorovala, jak můj malý synek, má jediná láska, co mi zbyla, jak podává ruku do studeného rána. Jak letí. Jak padá. Jak leží ve sněhových vločkách. A nedýchá. Jak odešel za ní, za tou. Za někým kdo neexistuje. Nebo snad ano?