Hrdina

Hrdina. Protestant. Pár věrných přátel. Jsem vyvrhel té nejvyšší šlechty Dračí země. A přesto na mě a na mých přátelích visí celý osud oné země. Mordor se probouzí. Serpeni chystají útok a Mordatové znovu řádí…Královské dračí letky nestíhají udržovat pohraniční provincie v bezpečí. A proto tu jsme my.  Osm levianů, jeden elf, trpaslík, šotek a člověk a gandalf. Stále nejlepší letka, syn elfského krále Adrina, synovec pána Morie, malý šotek, budoucí král Gondoru a Gandalf  šedý. Nás 13 stojí proti naší rodné zemi, Mordoru, Hadí zemi a Valgarovi. Drakohyr, celá země, oni všichni potřebují naši pomoc. Ale chce se nám jít do boje a bojovat na život a na smrt po boku krále, který nás vyhostil do hor? Ne. Ale jestli chceme přežít, musíme bojovat. Nebude to lehký boj. Není to lehká bitva! Většina z nás umře za svou zemi, ale bude to k něčemu? Neprohrajeme? Ne, nesmíme!!! Ale prohráli jsme. Naše země je naprosto zdevastována. Umírám po boku svých přátel, svého draka, ale zemřu  v boji! A vezmu s sebou spousty nepřátel…

* * * *

„Půjdeme jim na pomoc?“ zeptal se mě Gandalf.

„ Nevím. Má  to cenu? Vyvrhli nás, tak ať si poradí…“ odpověděla jsem lhostejně, ale předem jsem věděla, že to tak nenecháme. Devět draků dosedlo vedle nás.

„Tak jak?“ zeptala jsem se telepaticky obrovského bílého draka. My leviani spolu s draky mluvíme telepatickou řečí. Jistá výhoda…

“Co jak? Napadli je. Vesničané se brání…“ Ještě ani nedořekl větu a osm jezdců sedělo svým drakům za krkem.

„Letíme.“

Draci vzlétli. Ne moc vysoko, aby nebyli vidět už z dálky. Gandalf, elf Legolas, budoucí král Gondoru Aragon, trpaslík Gimli a maličký šotek, připomínající dítě, Tasselhof sedli na koně a následovali draky směrem k vesnici.

Tichým letem  a rytmickým cvalem jsme se blížili k napadené vesničce.

„ Nezpívat.“  Samozřejmě, že draci nezpívají tak jako my lidé, ale vydávají hluboké zvuky, jejichž zvukové vlny se odrážejí od všech předmětů a vrací se zpět k vysílateli.

„ Čtyřčlenná bitevní formace!“ Rozkaz se nesl myslí všech draků i jejich jezdců.

„Bellana, Sabrot, Assionara ke mně. Baltazar, Arion, Freene a Erasten k sobě!“ Draci se rozdělili přesně podle rozkazu.

„Dafy, máš to tam na povel.“ Zasmála jsem se v duchu.

Devět obrovských ještěrů nabralo výšku.

„Plamen, Adene.“ Vyslovila jsem přání, směrované mému bílému Adenovi.

„Všichni dolů!“ zvolal Dafy. Naši přátelé se spustili střemhlav dolů. A přímo na kirlopy a noxogy. Sabrot s Baltazarem jich pár rozdrtili svými končetinami. Naklonila jsem se ze sedla. Asi tomu nebudete věřit, ale i draci nosí sedla. Okolo krku omotaný bič z hadí kůže s kostěnou rukojetí, zakončený ostrým trojlaločnatým listem. Ocasní návlek ve stejné podobě byl ostrý jako břitva. Kaltan, zbraň podobná halapartně.

Vytasila jsem svůj obouruční Sněžný meč a setla dvěma kirlopům hlavu. Měla jsem tehdy z té vyhrané bitvy o Lhotu takovou radost. V bitvě jsem vždy našla odreagování, určitý druh zábavy, ale i smrt. Život mých přátel i můj byl moc krátký. Kromě Gandalfa nebylo nikomu víc jak 35 let. Tassovi mohlo být něco kolem dvaceti, já byla o rok mladší. Nikdo z nás tenkrát nečekal tak brzký konec. Na smrt byli z nás připraveni, a ač jsme ji snažili oddálit, zubatá si pro nás přišla o dva měsíce později, po této bitvičce. Zemřeli jsme bok po boku, po boku svých přátel, sourozenců, draků a koní…za naší zemi. Nebyla smrt tedy zbytečná.?  Samozřejmě, že byla. Nemuseli jsme do rozhodující bitvy, jenže mě ničila představ, že se po mé milované zemi budou prohánět tyhle stvůry. To jsem prostě nemohla dopustit.

* * * *

„Tak. Boj začal. Přátelé, chci abyste věděli, že jste byli celým mým životem,“ zašeptala jsem. „Byli jste skvělí…“

„Tak…do boje.“ Tenhle rozkaz se mi neříkal lehce. Věděla jsem, že tam dole najdeme smrt. Už jen pohled na armádu kirlopů, noxogů, skřetů a obrovských hadů věštil smrt. Sabrot s Denym zahájili nálet. A my s Adenem jsme také neváhali. Uslyšela jsem výkřik,který přehlušil bitvu. Ohlédla jsem se a spatřila Dougalse s Baltazarem klesat k zemi. „Douglasi, slyšíš mě?“ zeptala jsem se s nadějí v srdci i v hlase. Nic. Ticho. Nikdo neodpovídal. Douglas s Baltazarem jsou tedy mrví. Postupně padlo všech mých jedenáct přátel. Už jen já a Dallaran.  Zaletěli jsme blíže k sobě. Nahnula jsem se blíž a něžně políbila bratra na tvář. Vteřinka nepozornosti se mi krutě vymstila. Šíp mne trefil do hrudníku, propíchl plíci a zůstal v ní trčet. Tělem mi projela ochromující bolest. Takovou nemohl způsobit jen šíp. Musel být otrávený. Aden a já jsme byli zasaženi. Padali jsme rychle k zemi. Můj bílý dračí přítel mě přikryl šedavým křídlem.

„Adene…příteli…“zašeptala jsem. Byla to pomalá smrt. Můj bratr ležel s Bellanou vedle mě  a Adena. Umírali jsme ruku v ruce se svými přáteli za nikoho…

“Dallarane……proč? Proč jsme šli bo-bojo-bojovat?“ vykoktala jsem, přičemž se mi u úst objevil pramínek rudé krve.

„Daro…naše smrt není zbytečná…“ odpověděl. Ano, nebyla. Umírali jsme v boji, v boji s přáteli po boku….s hrdostí nikdy nezdolané nejlepší letky a zbojníků jsme zemřeli všichni…

 * * * *

A jak dopadla ona největší bitva v dějinách, jak ji později nazvali historikové? Spojenecké armády porazili obludné netvory a vymazali je z povrchu zemského. Temní vládci byli uvězněni v hlubinách nejvyšší hory Godran.

A nám – světe div se! – postavili mramorový pomník. Na podstavci stál Gandalf šedý se zdviženou holí, za ním se vzpínalo pět koní se svými jezdci. Trpaslík držel v ruce bojovou sekyru, elf napínal luk a šotek s člověkem svírali meče. Nad nimi kroužili draci se svými jezdci.

Posmrtně nás pasovali do Řádu a uspořádali řádný pohřeb. Dallaran měl pravdu, naše smrt nebyla zbytečná.