Sněhová vločka

Padá první sněhová vločka.
Miluji sníh. Je to krásné, když všechno usíná pod tíhou třpytivé zimy. Vždy na mě doléhá krásný pocit, který odchází s táním, kdy se opět ukazuje špinavý a zkažený život. Sníh je vlastně taková maska přírody. Schovává za zimu svoji pravou tvář.
V zimě se všechny mé city probouzejí ještě víc. Dostávám dar šestého smyslu. Jsem šťastná. Otáčím se k tobě a schovávám svoji dlani do té tvé. Cítím teplo, které mě nejvíc hřeje na srdíčku. Zemřela bych pro ten pocit, mít tě. Jen s tebou si mohu povídat celé noci, říct ti svá nejtajnější přání a tajemství. Ty je nikomu nevyzradíš, věřím ti. Pokaždé když za mnou přicházíš, odchází kousek mě. Odchází samota, stesk, beznaděj, strach. Srdce se mi rozbuší rychleji než po nějakém běhu. Buch buch.

Po sněhové vločce zbyla jen pouhá mokrá kapka, která se vzápětí ukrývá do hlubiny země.
Otvírám oči. Odcházíš. Ale já nejsem smutná. Vím, že se vrátíš. Vím, že jsi jen můj. Vím, že mě neopustíš. Ty jsi ideál, můj sen. Sen, který byl skutečností, ale nejspíš jsi ho nesnil se mnou. V jedné chvíli jsem pro tebe zkrátka přestala existovat, ale ty pro mne ne. Nyní mě už nezklameš. Teď ne. Já dál prožívám vše, co jsme si slíbili. I když jen ve snění. Nevadí. Mám tě a mít tě budu. Navždy.

Vím, že po první sněhové vločce bude padat další a další a ...