Arn Dresko VIII. Třetí probuzení hrdiny

Neuhořel jsem, ale nejraděj bych umřel. Bylo mi zle jako bych sežral kýbl popela a zapil to litrem octa. Na sušáka jsem z kohoutku vypil moře vody. To pro změnu bylo jako bych sežral kamení – tak byla těžká na můj žaludek – takže jsem ji obratem vyhodil do záchodu a odpotácel se zpátky k posteli.

Nenapadlo mě nic lepšího, než zapálit si cígo a loknout si vína - prostě idiot. Znáte to, když je vám na zvracení tak rychle, že to nestíháte hodit na nějaký vhodný místo, tak se to snažíte udržet, než tam doběhnete, ale ono se vám to nahrne do pusy, vzedmou se vám líčka a pak jedním mohutným vyprsknutím ohodíte všechno, co vám stojí v cestě… V hotelu potom měli ze mě radost. Ten koberec byl úplně zdarec. Svý nejlepší leta měl za sebou, ještě než jsem si ho vzal do parády já, ale cígo, víno a zvratky ho zdecimovaly tak, že od tý chvíle to měl definitivně spočítaný.

Pak jsem ještě chvíli dávil do mísy zbytky vody, co jsem vypil. Nesnáším ten pocit, když už není co zvracet a žaludek se vzpouzí v křečích, jakoby ho někdo rdousil, a trhá celým tělem tam a zpátky.

Když to skončilo, sedl jsem si a opřel se o stěnu. Byl jsem totálně vyčerpanej. Na pokraji svých sil. Myslel jsem, že vážně umřu, že už se z toho hotelovýho pokoje nikdy nedostanu. Úplně jsem cítil jak blednu a modrají mi rty. Brněly mi ruce a nohy. Klepal jsem se zimnicí.

No a pak mě rapnul průjem. Já nechci být nějak zbytečně samo účelně  explicitní a nechutnej, ale myslím, že je to skvělej příklad síly lidskýho ducha a vůle zachovat si i na úplným dně poslední zbytky důstojnosti. Já si totiž říkal, že by mě děsně mrzelo, kdybych tam měl vážně zhebnout, že by mě našli ve vlastních sračkách. Takže jsem se vybičoval ke svý potenciálně poslední bitvě – bitvě se svýma střevama. Za pomoci umyvadla jsem se zvednul na nohy a přistoupil k míse. Když jsem si sundával kalhoty, málem jsem se převrátil před sebe. Byl jsem děsně zesláblej. Zápasil jsem s tím dementním páskem na kalhotech tak dlouho, že jsem to málem neudržel. Nakonec jsem je ze sebe serval pásek nepásek - byl jsem totiž dost vyzáblej v tý době – a zhroutil se na mísu a dal průchod tomu zlu. Byl jsem naprosto zlomenej. Odevzdaně jsem dal volnej průběh tomu, co se dělo pode mnou. Pažema jsem se snažil zaklínit o stehna, abych moh vydávat jen nezbytný minimum energie na sezení. V duchu jsem se něco-jako-modlil, ať neumřu dřív, než bude konec. Zažíval jsem pekelný muka. Mám totiž hemeroidy, což není žádnej bůví jakej div při mým životním stylu. Cítil jsem, jak mi ta průtrž rve střeva na hadry.  Podíval jsem se pod sebe a stěny mísy byly celý od krve.

Jednou jsem byl s tímhle problémem u doktora. Nikdy jsem nezažil nic, co by bylo víc ponižující. Musel jsem se svlíknout, vylézt na všechny čtyři na lehátko a vyšpulit zadek, aby mi do něj zaved nějakou sondu. Myslel jsem, že umřu hanbou. Pak jsem uviděl tu sondu. Byla velká jak noha od stolu. Potřel to lubrikačním gelem, řek mi ať uvolním svěrače a vrazil mi tu odpornou, studenou kovou věc přímo do prdele. To hovado mě drželo levou rukou za zadek a  nekecám! nenápadně mi ho hnětlo, zatímco postupoval hloub a hloub. Přísahám, že mi do očí vhrkly slzy.  Potom, co se na mně ten pervert vyřádil, mi předepsal nějaký čípky a vyjádřil údiv nad tím, že takle mladej člověk má tákovýhle hemeroidy. Nevím, jestli jsem si měl připadat vyjímečněj. Každopádně jsem se cítil znásilněnej. A jakoby to tomu pederastovy nestačilo, chtěl, abych přišel na kontrolu. Pochopitelně mě tam už nikdo nikdy neviděl. Obecně jsem dost zanevřel na zdravotnictví a to jsem si nikdy neplatil zdravotní pojištění. Nechápu, jak můžou jiný lidi, co si tuhle službu předplácejí, snést takovej šlendrián. Já se teda nikdy necítil jako klient, ale spíš jako nějakej šupák, co je tam zdržuje od kafíčka a cigaretky, případně prznění sestřiček a dětí v komatu.

Odroloval jsem kupu toaletního papíru a přiložil si ho k zadku, aby nasáknul krev. Hemeroidy jsou totiž něco jako ucpaný žíly, který, když popraskají, crčí z nich krev jak z prasete. Takže to není nic k smíchu a mě děsně serou ty rádoby vtipný kecy o lidech, co na to trpí. Je to jako smát se ženský, že jí kvůli rakovině prsu jedno uřízli.

Zbývalo už jenom natáhnout si kalhoty a moh jsem si konečně v klidu chcípnout v tom hotelovým pokoji. Měl jsem trochu problém se po tý rektální smršti sehnout pro kalhoty, ale zvládnul jsem to. Dost taky proto, že už mi nebylo tak zle od žaludku.

Spláchnul jsem ten marast, odpotácel jsem se k posteli a lehnul si, abych dal odpočinout svým zmasakrovaným svěračům. Rozhodnul jsem se totiž, že se mi už nechce zas tak moc umřít.

No a jak si tak ležím, napadlo mě, že bych moh zjistit, jestli se o mně čirou náhodou nemluví ve zprávách. Zapnul jsem televizi a hodil to na nějakej zpravodajskej kanál a čekal, až jsem se dočkal. Byl to ten typ zprávy, po který se můžou média umlátit. Sympatická oběť, která si prošla peklem a přežila, a maniakální sadista, kterej ji okrad a zmasil způsobem tak nepochopitelně brutálním, že nad tím zůstává rozum stát. Neříkám, že jsem nebyl brutální, ale nepochopitelně?! Co takle zeptat se nějakýho neuropsychologa, chásko žurnalistická?! Vždycky mě děsně nasere, když mi rvou jak se mám cítit. Nad kým a jak se pohoršovat, koho litovat a nad čím s nepochopením kroutit hlavou v němém úžasu. Musel jsem se zasmát, když si reportér v závěru kladl - děsně naléhavou dikcí - řečnickou otázku: „Je vůbec možné nazývat takovouto nelístosnou bestii ještě člověkem?“ Idiot vylízanej. Nesnáším ty falešně afektovaný šašky v péřovejch vestách. Vsadím se, že kdybych místo oloupení tý žesnký pokorně zmrznul v parku, natočil by děsně jímavou reportáž o tom, jak jsem se, nešťastník, stal další obětí krutých mrazů. A kdybychom se někdy náhodou potkali v hospodě a dali si pár panáků, říkal by mi, že jsem ale řízek a že to musíme určitě někdy zvopakovat, nebo něco podobně uhozenýho. Čekal jsem, že tam třeba zmíní můj popis nebo tak něco, ale krom svých diletantských soudů, o mně neřekl vůbec nic. A policie samozřejmě pátrala a shromažďovala důkazy. Škodolibě jsem jim popřál hodně štěstí a jsem vyrazil na pozdní snídani/brzký oběd, protože žaludek se začínal tvářit, jakože by i něco strávil a zároveň se mi dali do cajku i svěrače.