Zasrané Vánoce a zkurvený Nový rok

A jsou tu svátky. Čas klidu a míru a já sem bez grošů a jedu vlakem na černo a chce se mi strašně chcát. Stojím v úplně posledním vagonu až vzadu. A sleduju koleje. Jo na hajzl sem nešel, protože nějaký čůrák tam sere snad z hoven hrad. Ještě jednou zabuším. „Dělej, rychle.“  A při tom si to málem pustím do kaťat.
Co má chudák negr dělat. Rozepnu teda poklopec a vytáhnu tu svou dvaceticákovou hadici. Druhou rukou otevřu zadní dveře vagonu. De to prve trochu ztuha, ale když se vám chce nepředstavitelně chcát, nemáte na výběr. Ještě ani pořádně nejsou otevřené, když už samovolně začnu močit.
S mými dveřmi se otevřou i dveře od hajzlu. Vůbec tomu chlápkovi v tmavě modré uniformě a nějaké divné čepici a těm jeho knoflíčkama nevěnuju pozornost. S úlevou sleduju jak chcánky barví ten nevinný, padlý sníh do odstínu sluníčka.
„No to si děláš prdel.“ Je první reakce průvodčího.
Průvodčího..
Průvodčího..
No to si dělá prdel.
Pustím s úlekem dveře a jen tak, tak stačím odskočit abych si ho tam nepřiskřípl. Jenže to ze mě pořád leje ven. A ten chlápek mě chňapne za ruku a já se na něho otočim.
A pořád to ze mě leje ven.
Už na něho mám vystrašený ten svůj kokot. A řikám si tak Bubo, tentokrát si to pěkně zjebal (zechcal), teď už se s toho nevykroutíš.
A ten průvodčí je taky pěkný ocas. Co mě má, co chytat za hnátu, když dělám potřebu.
Ukápnou ze mě poslední zbytky. Zastrčím si ho teda zpátky. Chlápek zřejmě taky neví, co má dělat.  Chvilku ještě čumí na místo, kde sem měl přirození. A pomalu si uvědomuje, že to byla pěkná volovina mě otáčet.
Mlčí.
Já taky a oba sledujeme, jak mu moč stéká po stehnech až do bot.
Po nějaké době nakonec on promluví první. „Lístek.“ Poněkud zmateně. Poněkud naštvaně. Poněkud fádně.
„No mám ho v kupéčku, to byste musel se mnou.“ Já na to klidně. I když sem teď plný nových pocitů. Chlapovi sem ještě nikdy zlatý déšť nedělal.
Chvilku to možnost zvažuje. „Do háje zelenýho, takhle nikam nemůžu. Sakra chlape, chtěl jste se zabít?“
„Ne, chtěl sem jen na záchod, byl jste tam pěkně dlouho.“
„To ty zkurvené Vánoční koláčky.“ Odpoví rezignovaně. Chvilku mlčí a ještě jednou si prohlédne tu spoušť. „A zrovna na svátky.“ Doplní.
Naprosto s ním soucítím. Vždyť bych tu teď mohl stát takhle já. A neměl sem k tomu daleko. V takových chvílích se dá udělat jen jediná nejRozUMnější věc.
Vytáhnu placatku s RUMem a svou kovovou štamprli. Tu naliju a nabídnu průvodčímu. Chvilku váhá pak ji přime. Ťukneme si. „Tak na zasrané Vánoce a zkurvený nový rok.“
 
A negr pokračuje v cestě. Vždy se dá někam dostat i když zrovna nemáte lístek a průvodčímu pochčijete nohy.